Co nic nestojí, za nic nestojí. Heslo Františka Saleského může ukazovat na dvojí; buď na skutečnost, že vše je možné snadno převést na peníze nebo na význam osobního nasazení. Obojí je přitom více než problematické.
Jan Sokol upozorňuje na skutečnost, že peníze přinesly velkou změnu – staly se univerzálním směnným artiklem. Zatímco před jejich vynálezem musel člověk vyrazit na trh se slepicemi, směnit je za látky, protože potřeboval sýr, který ale prodával člověk, co nepotřeboval slepice, nýbrž tkaniny, peníze celý systém obchodu významně zjednodušili. Peníze musí být poměrně malé, aby se s nimi dobře chodilo a důvěryhodné, proto na jejich líc dáváme často panovníka, světce nebo jinou osobnost, která vyvolává pocit serióznosti.
Peněz nemůžeme mít nikdy dost – nikdy se nemůže stát v nadlimitním množství lidí ve společnosti, že si řeknou, že peníze už nepotřebují, že jich mají přehršle. Jenže to neznamená, že je možné vše převést na peníze. Jak říká, známé úsloví i jedna píseň, jsou věci, které si za peníze koupit nelze.
Jsou nevyčíslitelné. Věstonická Venuše je neprodejná, je jediná na světě, stejně ale jako láska ke slečně, přírodě nebo pohled na hvězdnou oblohu. A co více, ukazuje se, že věci, které mají určitou hodnotu z hlediska peněz nejsou mezi sebou snadno přímo vyměnitelné.
Zdá se, že neviditelná ruka trhu je sice velice užitečným a praktickým konceptem, ale nemůže být tím jediným, co zajišťuje hodnotu zboží na trhu. Peníze mají spoustu odstínů a významů, ale smysl světu kolem nás nedávají. Dokonce bychom mohli říci, že nejhodnotnější věci jsou skutečně prosty ekonomického ohodnocení, možnosti koupit si je za peníze. Paradoxem přitom je, že právě ony jsou něčím, za čím se honíme, co představuje první a do jisté míry velice důležitou hodnotu v našem světě. Jakkoli to nejdůležitější se za peníze neprodává, bez nich je to v životě také více než složité.
Moon for Sale, foto: nejmil
Když Pierr Bourdieu přišel s konceptem sociálního a kulturního kapitálu, chtěl ukázat, že sice ne vše je možné snadno vyměnit za peníze, ale současně, že mezi těmito dvěma světy jistá spojení nesporně existují. Jen málo kdo (jistě takové výjimky existují) je bohatý v kulturním kapitálu, a přitom zcela celý život bez financí.
Druhá rovina, ke které František Saleský nesporně ve svém citátu mířil je otázka osobní angažovanosti. Jen tehdy, když do něčeho vložíme dostatečnou energii, úsilí, když naše individuální investice je skutečně velká, daná věc pro nás získá cenu. Proč? Odpověď by opět mohla být ekonomická – investice byla vysoká, tedy i hodnota by měla být značná. To, na co ale naráží francouzsky píšící myslitel je něco jiného. Změníme se totiž my sami. A tato změna, toto stávání se člověka je to, co může vytvářet onu hodnotu.
Snímek Moon for Sale pracuje s jistou pythagorejskou číselností, ale především před nás staví otázku – v jakém slova smyslu je měsíc na prodej? Toto ptaní se musí být pro klasického ekonoma nesmyslné, měsíc nikomu nepatří, nelze ho prodat. Nejmil jde ale ještě o krok dál a ptá se – a který měsíc máte na mysli – je jich zde devět. Devět je v semitském kontextu číslo úplné plnosti. Pro každého je zde měsíc, každý si může vybrat co si pod ním představí. Všechny jsou stejné, a přece je každý jiný. To, co kupujeme není měsíc, ale hledání sebe sama.
Gratuluji autorovi snímku k technicky precizní fotografii s výborným nápadem a kompozicí, který sleduje jeho dlouhodobé výtvarné uchopení fotografie a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
Nemilostný trojúhelník před nás klade otázku po tom, co je to pohodlí. Často zřejmě něco zcela jiného, než si myslíme. Tak jako o štěstí asi i o pohodlí platí, že si ho uvědomíme nejvíce tehdy, když o něj přijdeme. Hotmandarin ukazuje, že když dva dělají totéž není to totéž – ležet lze pohodlně i špatně.
Nemilostný trojúhelník, foto: hotmandarin
Shimmell nabízí pohled do krajiny v minimalistickém, ale současně i naturalistickém, pohledu. Odkazuje ke skutečnosti, že jednoduchost nemusí znamenat upravenou proplánovanou prefebarikovanost. Fotka nese název v zimě.
Čas a povětrnostní vlivy často mohou zajímavě malovat a je pak jen na umu fotografa, zda z jejich repertoáru něco vybere, tak jak to udělal subal s fotkou Kam se schoval bazilišek....
Kam se schoval bazilišek, foto: subal
A na závěr ještě jeden pohled pod povrch věcí, pod hladinu toho, čemu lze věřit, noření se do skutečnosti běžně nedostupné. V podání výtvarně neobvyklého díla Aspekt pravdy... od schizoafektiv.