Myslím si, že Erwin Olaf je pro mě osudný. Když mi bylo šestnáct, dostala jsem od přítele k Vánocům plakát s jeho fotografií, který mám od té doby pověšený v ložnici. Kdo je Erwin Olaf jsem však netušila až do chvíle, kdy jsem se stěhovala na stipendijní pobyt do Nizozemí. První věc, kterou jsem na haagském nádraží uviděla, byl velký plakát s reklamou na jeho výstavu. Erwin Olaf vystavoval v Langhans Galerii Praha a já jsem měla možnost zjistit, kam se jeho tvorba za posledních pět let posunula.
Erwin Olaf
Nizozemský fotograf Erwin Olaf (1959) se narodil v Hilversu, žije a tvoří v Amsterdamu. Vystudoval žurnalistickou školu v Utrechtu, začínal jako asistent André Ruigroka. Od devadesátých let se kromě fotografování a tvorby filmů věnuje i reklamním kampaním (Nokia, Diesel, Heineken). Fotografie, o kterých je zde zmínka a které se nevešly do článku jako doprovodný materiál, naleznete na Olafových stránkách www.erwinolaf.com.
Rozhovor
Vaše snímky působí velmi výpravně, kolik lidí se podílí na jedné vaší fotografii?
Designér scény, potom dva, někdy tři lidé scénu budují, dvě dívky se starají o oblečení, vlasy a make-up má na starosti jedna dívka, která někdy přijde s asistentkou. Já mám dva asistenty, kteří mi pomáhají s fotografováním, to je devět, a management, takže dohromady jedenáct.
A jak dlouho vám trvá, než jeden snímek vytvoříte?
Od první myšlenky až ke konečné podobě snímku řekněme tak dva týdny.
V Langhansu vystavujete série Rain, Hope, Fall, Grief a Blacks. Slyšela jsem, že série Rain byla ze všech vašich sérií finančně nejnákladnější.
Ano, ve své době. Ale pak jsem udělal Hope a ta byla ještě dražší a Grief, která zase překonala Hope. Rain byla sice ve své době velmi drahá, ale mnoho snímků z této série jsem prodal, takže jsem mohl dělat finančně ještě náročnější fotografie.
Kolik kusů jednoho snímku vytvoříte?
Fotografie tisknu v malých a velkých rozměrech, velkých mezi sedmi a deseti a malých patnáct, takže pětadvacet dohromady.
Záleží na vás, kolik snímků vytisknete, nebo se to řídí podle nějakého pravidla?
Ne, záleží na mě, ale společně s mým manažerem a s mojí galerií jsme se domluvili na tomto počtu.
Připadá mi, že poselství, které obsahovaly fotografie z vašich dřívějších sérií, jako například Lady Di z Royal blood, bylo publiku jasnější než sdělení vašich současných prací, které se odvolávají na 50. a 60. léta, na smrt Kennedyho.
50. a 60. léta používám jen jako pozadí, které není důležité. Nebo je důležité, ale jen proto, že vytváří snový svět, který již neexistuje. Do tohoto světa vkládám své emoce, které chci analyzovat a fotografovat. Na mých dřívějších fotografiích bylo zachyceno násilí a krása, jako například na snímku Lady Di, před tím sexuální emoce ve snímku Joy nebo agrese v sérii Paradise. Nyní jsem se snažil o vytvoření sérií, které vyjadřují smutek, proto je má dnešní tvorba klidnější. Ale není důležité, jestli lidé pláčí kvůli smrti Johna Kennedyho, důležitý je ten pláč. Série Hope a Rain zase vypovídají o pocitu omráčení, protože... já nevím proč (ukazuje na snímek The Hallway ze série Rain). Posílá ho pryč? Nebo mu říká, že by se chtěla rozejít, nebo čeká na telefon, já sám to nevím.
Takže každý by si ve vašich nových sériích měl najít svůj vlastní příběh?
Vlastní příběhy. Předtím jsem možná fotografoval příliš uzavřeně, jako v případě fotografie Lady Di. Když se na ni podíváte, vidíte, že vypovídá o násilí. A to je jen jedna emoce, v mých nových snímcích je emocí více. O to se snažím.
Série Rain se původně měla jmenovat Happy, ale nakonec jste název změnil. Proč?
Začal jsem fotografovat něco pozitivního, chtěl jsem, aby tato série oslavovala Spojené státy a vypovídala o jejich svobodě. Ale když jsem o ní začal hlouběji přemýšlet, uvědomil jsem si, že to nefunguje, že my jako západní svět, jako otevřená demokratická společnost jsme paralyzováni, čekáme na odpověď na otázku co máme dělat se všemi těmi silnými emocemi, které jsou ve světě kolem nás.
A proč jste vybral právě název Rain?
Protože si myslím, že déšť je smutný, a já jsem byl velmi smutný ze všech těch změn ve světě po 11. září. Nezapomínejte, že jsem dítě sedmdesátých a osmdesátých let, doby squaterů, velkých večírků, počátků hnutí gayů a lesbiček a pádu východního bloku. Dva roky po listopadu 89 jsem přijel do Prahy a řekl jsem si: Teď pojedu na východní Slovensko fotografovat cikány. Byla to pro mě doba, kdy jste mohli dělat cokoli. Dnes můžete odjet fotit do jižní Arábie nebo do Maroka nebo kam chcete, ale co z toho? Něco se změnilo ve světě, v mém pohledu na něj.
Série Rain a Hope jsou součástí trilogie, jejímž třetím dílem je Grief. Proč lidé na snímcích z této série stojí otočení tak, že nevidíme jejich tváře?
Začalo to snímkem Troy. Chlapec, který mi pózoval, byl krásný. Velmi se mi líbila jeho tvář, ale nevěřil jsem mu, že je smutný. Až když se otočil, začal z něj smutek vyzařovat. Lidé, kteří jsou smutní, občas pláčí a nechtějí, aby to někdo viděl, takže se otáčejí, schovávají se. Vy to také děláte, když se pohádáte se svým přítelem, řeknete ne, běž pryč.
Proč jste na fotografii Sarah ze série Grief použil vánoční stromek?
To je moje osobní záležitost. Vždy, když v televizi vidím v době Vánoc lidi v Texasu nebo v Austrálii, uvědomím si, že mají Vánoce, a přitom tam svítí slunce a je krásné počasí. Slunce a vánoční stromek dohromady – to na mě vždy působilo velmi smutně, ani nevím proč. Na Vánoce by měl přece být sníh a mráz. Je to sice jen detail, ale pro mě je to důležitý detail.
Na detailech vám hodně záleží. Kromě vánočního stromku jsou na fotografii Sarah dva talíře, na jiných snímcích ze série nalezneme zase dvě skleničky.
Ty sdělují příběh.
Jaký příběh?
Já nevím, to záleží na vás. Dva talíře, dvě skleničky, dívka v oranžové blůze, květina na stole naznačují celý svět, celý příběh kolem, ale neptejte se mě, jaký příběh.
Další ze sérií, které jsou v Langhansu prezentovány, se jmenuje Fall. Kombinujete v ní fotografie lidí se snímky zátiší. Proč?
Fotografoval jsem lidi, kteří při snímání mrkali očima. Na vyfotografování takovéhoto okamžiku máte jen zlomek sekundy. Když však fotografujete květinu, můžete to dělat celý den, takže v obou přístupech je jasný rozdíl v čase. Sérií Fall jsem chtěl sdělit něco neemotivního a rostliny žádné emoce nemají, stejně tak v mrknutí oka žádné emoce nejsou. Avšak když jsem snímky zkombinoval dohromady, najednou se ve fotografiích rostlin objevil smutek.
Jak jste přišel na nápad fotografovat mrkající lidi?
Prostě jsem udělal špatnou fotku (směje se).
Jeden chlapec z této série působí sexuálně. Napadlo vás to před tím, než jste pořídil snímek?
Ne, vůbec ne. To mě napadlo až později. Když v jedné vteřině vyfotíte momentku, lidé řeknou: ten ale vypadá smutně. Snímek ale vypovídá o tom, jak v dané chvíli vypadáte, co děláte s rameny, jak sedíte, a když se posadíte jako ten chlapec na fotografii a při mrknutí přimhouříte oči, bude to působit sexuálně. Věříme, že to, co vidíme ve fotografiích, je pravda, ale je to pravda jen na jednu jedinou setinu vteřiny.
Kromě vaší aktuální práce, o které jsme mluvili, je v Langhansu k vidění také série Blacks z roku 1990. Jak chápete její vystavení?
Myslím si, že to má něco společného s Langhansem a jeho historií jako fotografického studia fungujícího v 19. a v 1. polovině 20. století. Blacks je zajímavým spojením mezi starou fotografií a mými nejnovějšími snímky, je udělána staromódně, je ručně tištěná. Je to také první série, kterou jsem vytvořil, a když jsem ji dokončil, cítil jsem se nezávislý, byl to můj vlastní rukopis. Najednou jsem se nesnažil udělat něco ve stylu Witkina nebo Mapplethorpa, při Blacks jsem poprvé v životě cítil, že to jsem já a nikdo jiný to neudělal dříve.
Já osobně cítím úzké spojení mezi Blacks a sérií Laboral escena, která ovšem v Langhansu prezentována není. Tento pocit vychází z barokní atmosféry, která je podle mého názoru velmi silně zastoupena v obou sériích.
Ano, baroko je pro mě dobrým únikem a rád se k němu vracím. Po sérii Grief, která je tichá a pustá, jsem chtěl udělat nějaký její protiklad. Takže jsem se začal více zabývat barokními znaky, malbami a světlem, které je temnější. Ale nechci se do baroka příliš ponořit, protože si myslím, že jeho přemíra je na mě příliš těžká.
V cyklu Laboral escena jste se inspiroval barokními malíři: Caravaggiem, Zurbaránem, Velázquezem. Proč jste si vybral právě je?
Celý soubor byl zakázkou pro španělské město Gijon, takže jsem chtěl reinterpretovat španělské malby.
Ale Caravaggio není španělský malíř.
(Směje se). Ano, to byla chyba, to neříkejte. Všechny ty obrazy vybírala jedna moje spolupracovnice a až když jsem fotil, najednou někdo řekl: „Ale tohle je Caravaggiův obraz.“ Ale už tam byli modelové, nachystaná scéna a já již nemohl nic dělat, takže jsem odvětil: „Buďte zticha.“
Víte něco více o Caravaggiově životě?
Vím, že byl homosexuál.
A jeho život byl plný vzrušení a napětí. Říká se o něm, že se často pral, při rvačce i jednoho muže zabil.
Ano, ano, trochu mi připomíná Pasoliniho. Caravaggio je jedním z mých nejoblíbenějších malířů, protože kombinuje moderní se starým: moderní oblečení se starým námětem. Nemůžete imitovat malbu, musíte s ní něco udělat a s tím potom můžete pracovat. Musím říct, že práce ve Španělsku pro mě byla pěknými letními prázdninami, ale nejsem si jistý tím, že je to moje téma, něco, na čem bych chtěl pracovat v budoucnosti delší dobu.
Na tiskové konferenci jste se zmínil o tom, že hodláte fotografovat porno.
Ano. Chtěla byste se zúčastnit?
Děláte si legraci?
Ne. Musím něco změnit. V poslední době jsem měl spoustu výstav: v Haagu, v Rusku, v Londýně, v Paříži, teď v Praze. Všude jsem prezentoval stejné série jako v Langhansu a kamkoli jsem přijel, lidé se mě ptali, proč jsou ty fotky tak smutné, jste smutný, máte špatnou náladu? A já jsem říkal ne, ne, s tímhle už chci skončit. Myslím, že musím něco udělat, protože jinak budu příliš opakovat sám sebe, nemůžu už dělat další Grief, nechci dělat další Grief.
Baví vás dívat se na porno?
Ne, vlastně porno filmy vůbec nesleduji a ani nechci, aby tak vypadaly mé snímky. Měly by to vlastně být takové pornografické noční můry, ztvárněné sny, ve kterých se vám zdá o sexu s nějakou osobou, která se ve vteřině promění v někoho jiného.
Kde pro ně chcete najít inspiraci?
Hodlám se ptát lidí, se kterými budu spolupracovat, na jejich sexuální sny, které potom převedu do fotografií.