O překračování naučených schémat a ochotě experimentovat. O podobnosti fotografie a psychologie. O látce, o kolážích a vůbec o světe kolem nás. O tom všem je dnešní fotografie týdne.
Pokud bychom hledali nějakou populární – téměř folkovou – formu umění, tak by to byla fotografie. Fotit není vlastně nic těžkého a výrobci fotoaparátů tomu také nahrávají; stačí sáhnout po kompaktním fotoaparátu nebo nastavit funkci automat a pak mačkat spoušť.
V podobné pozici je mezi vědami psychologie. K tomu, aby se člověk seznámil se základy, není třeba žádné složité matematiky ani formálních struktur jako v případě fyziky či jiných přírodních věd. A stejně jako v případě fotografování, lze velice pěkně a rychle aplikovat jednoduché poučky a sledovat výsledky.
Jenže znalost typů osobností v rovině flegmatika a cholerika nebo informace o tom, že focený objekt by nemusel být namačkaný na okraje snímku z člověka vědce ani umělce neudělá. Není asi možné říci, že přítomnost fotografů amatérů nebo psychologů na úrovni jedné nebo dvou příruček oboru nějak škodí, i když se na ně bude většina komunity dívat trochu skrz prsty. Jde o skvělý inkubátor budoucích talentů.
Jinak než takto jednoduše se začít dá jen obtížně. Neznám žádného fotografa, který by řadu let procházel dobré výstavy, načítal knihy o technice i teorii, věnoval se estetice a pak z prvních snímků uspořádal výstavu. Podobně vzácné by bylo najít psychologa, který by si neprošel fází analyzování sebe i celého svého okolí pomocí jednoduchých schémat, pouček nebo poruch.
Jak fotografování, tak i psychologie se stávají skutečně zajímavými až tehdy, když je člověk schopen odložit naučená schémata a – mající je někde vzadu v hlavě – začít pracovat vlastním způsobem, hledat nové cesty, souvislosti, metody, techniky. Tedy přejít z fáze reprodukce do kreativity či experimentu.
Minimální, foto: chloor
Snímek Minimální, jehož autorem je chloor ukazuje zajímavou věc. Látka vytváří relativně pravidelnou, postupně divergující, strukturu, která je – v oblasti zlatého řezu – narušená. Tak jako malá porucha v teorii chaosu nebo v nerovnovážné termodynamice zásadním způsobem mění vlastnosti celého systému, tak také zde je ona zacyklenost tím, co určuje celkový ráz.
Porucha – jak se takovým objektům říká – je zde centrálním prvkem, ne něčím nežádoucím, ale fundamentem, na kterém je stavěna celá výpověď. Je vykročením z litery, dechem svobody, který vytváří prostor pro interakci diváka s obrazem.
Gratuluji autorovi k zajímavému dvojbarevnému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Peter Cakovský přistupuje k fotografii jako kolážista. V prvním kroku promýšlí scénu, komponuje ji, hledá správné pohledy a souvislostí. V druhém fotografuje a ve třetím takto vytvořenou realitu dekomponuje, rozloží na malé části, transformuj je a spojuje v jeden nový – předem promyšlený celek. Vzniká tak zcela nová skutečnost, která je ale složená z výpovědi již existujícího světa. Tentokráte nabízí snímek, kterým by mohla začínat nějaká pohádka, fantasy příběh i třeba děsivý horor, s názvem Home.
Mila nabízí na snímku III velice pěknou hru se zrcadlením a symetrií, kterou je možné uspokojivě číst jen v kontextu celé, velice pozoruhodné série.
K tématu psychologie a fotografování se vrací snímek Emócie, jejímž autorem je Landov. Nabízí pohled na slečnu, která ve výrazu své tváře rozeznívá složitou strukturu svého vnitřního světa, mezi nudou a údivem, zájmem a lhostejností, smutkem a vnitřním usebráním.
Emócie, foto: landov
Na závěr ještě jednoduchá, ale velice dobře komponovaná, fotografie od Paklíka, která spadá do jeho systematického studia supermarketů a obchodních center. Nese název moderní doba. a vyvolává otázky po hodnotách, které jsou pro nás důležité a činnostech, které jim často příliš neodpovídají.
moderní doba, foto: shimmell