Ani v pozdním věku není nutné ztratit rovnováhu a směr cesty. Radost je pak habituální ctností, která může toto období života dokonale proměnit. Něco podobného se podařilo zachytit také na aktuální fotografii týdne.
Část evropské filosofické školy vnímá život jako postupné umírání. Můžeme se tak setkat s etikou, která vychází z myšlenky, že dobré je to, co zajistí nejkomfortnější čekání na smrt, nebo s představou že každým dnem jsme smrti blíž.
Problémem je, že datum smrti není nikde pevně dané – nemůžeme vystoupit z naší časové perspektivy a podívat se na ni „shora“. Může nás přejet vlak, stejně dobře, jako se vyhneme objektivně pravděpodobnému úmrtí na vážnou nemoc. Život sám posouvá okamžik smrti s určitou poetickou nejednoznačností a kouzlem, které nám umožňuje žít, aniž bychom se s vědomí blížící se smrtí museli zbláznit.
Fotografie Na lajně ukazuje, že vyšší věk nemusí nutně znamenat, že život už nemá žádný směr, cíl nebo radosti. Právě naopak – Martin Heidegger chápe smrt jako okamžik, kdy se rozhodne, zda měl nebo neměl život smysl a jakou přinesl hodnotu světu. Podobně křesťanská náboženství vnímají okamžik smrti jako prostor k přechodu, jako okamžik, kdy se člověk staví před Boží soud a analyzuje se, jaký byl.
Na lajně, foto: jege
Stáří se tak na jedné straně nikam nežene, neboť ví, co hodnotu má a co nemá, ale současně je dobou finiše, ve kterém jde o všechno. Právě toto vědomí může být prostorem pro prohlubování přátelství nebo růst radosti. S radostnými lidmi se každý rád setkává. Takový člověk nejen, že je sociálně úspěšný, ale především vidí za horizont svého aktuálního bytí. Jeho život má směr.
Gratuluji autorovi pěkné, momentkové fotografie, kterým je jege, ke snímku, který zachycuje dvě čáry na silnici a dvojici dam, v družném hovoru.
Pro milovníky městské architekty a krás starých křivolakých uliček je určený černobílý snímek s názvem Po dešti, jehož autorem je tomkuklik. Snímek vyniká jak spoustou detailů, tak také celkovou atmosférou, která se snaží věrně zachytit atmosféru místa.
_t0m_ ukazuje hudebníka během koncertu. Všude je spousta dýmu, zvuk jakoby byl z fotografie slyšet. Pohled muže v čepici je upřený dopředu – udržuje kontakt s publikem nebo jen sleduje noty? Snímek nese název Něcomezi.
Něcomezi, foto: _t0m_
Někde na pomezí abstraktní fotografie, koláže a fotomontáže se pohybuje pozoruhodný snímek Noc u rybníka, který se snaží o abstrahování barevných ploch do fantasie diváka, který se bude snažit do nich promítnout to, co autorka – Ivanna – předesílá, tedy měsíc, vodu či břeh rybníka.
Noc u rybníka, foto: Ivanna
A na závěr ještě jedna zimní či podzimní krajina. Snímek nese název za humny III, jeho autorem je Shoehardt R. a jistě zaujme nejen kompozicí a obsahem snímku, ale také nekontrastní barevností, která fotografii dodává dimenzi tajemna či omezeného rozhledu.