Obraz člověka jako poutníka je archetypem, který má v evropské kultuře své místo a nesporně představuje jednu z významných dimenzí jak intelektuálního života, tak také spirituality
Ostatně také sama církev o sobě prohlašovala, že je církví putující, pokud jde o tu její část, která se stále nachází na zemi. Baroko pak putování dává pouti organizovaný rozměr, ve kterém se jí účastní zástupy lidí a nikoli primárně jednotlivec sám.
Židovské předpisy a celý judaismus měl na poutníky zvláštní ochranný pohled. Celý Izrael vzniká jako poutní či putující entita – je to Abrahám, který se stává cíleným poutníkem a zakládá národ etnicky, Mojžíš mu pak dává jasný náboženský rozměr v kontextu putování pouští. Na poutníky je třeba brát zvláštní zřetel, je nutné je hostit, nesmí se jim dít příkoří. Být poutníkem je sice nepohodlné a nebezpečné, ale současně jdoucí k určitým kořenům vlastní národní existence.
Také lidová mluva se cestě jako určitému lidskému stávání věnuje. Můžeme nalézt úsloví o tom, že jsme někomu zkřížili cestu, což odkazuje k tomu, že zde existuje jistá správná či alespoň plánovaná životní dráha, ze které se druhý musí nuceně odklonit, jeho život v tento okamžik neprochází určitým proklamovaným optimem. Sejít na scestí je pak vlastním rozhodnutím mající stejný efekt, jako rčení prvé.
Všechny tyto úvahy nezadržitelně směřují k tomu, že člověk jako bytost na cestě je čímsi nehotovým. Bytí je ustavičným in fieri, vrůstáním do nějakého ideálu, stáváním se. Zatímco středověký člověk měl jasnou odpověď na otázku po onom cíli, dnešní postmoderna by byla zřejmě skeptičtější, byť i ona by si mohla pomoci biblickým citátem od apoštola Pavla – čím budeme, není ještě zřejmé. To co je jisté, je změna, proces, formace.
..., foto: auge
Snímek, jehož autorem je Auge nese název … a právě se zmíněným motivem si zajímavě hraje. Zachycuje jasnou a rovnou stopu bicyklu, který jakoby stanovoval onu ideální cestu, stopy člověka jsou zde nalevo i napravo od ní, ale poměrně přesně sledují stanovený směr. A pak je zde nějaká porucha, chyba, někdo kdo jde kolmo k nám. A možná překvapivé bude, že to není člověk, nýbrž zvíře, což je ostatně motiv, který by stál také za zvážení. Jisté je, že tato mimočasová srážka člověka (vzhledem k původci stop) neohrozí, jen možná pokazí jeho radost z toho, že kolem své cesty jde sám a první.
Gratuluji autorovi k podařeném snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Fotografie Březnové slunko má krátké ruce... od No21 na téma sněžných poprašků přímo navazuje a dává jim hravý rozměr.
Březnové slunko má krátké ruce, foto: No21
Kubislav5 zachytil atmosféru typickou pro tu část městské zástavby, která ve většině kolemjdoucích často vyvolává pocity obav a nejistot. Rozsáhlé struktury garáží nemají z řady důvodů dobrou pověst a autor do nich promítá mlhavou atmosféru a dvojici postav, které celkové emoční vyznění snímku podtrhují. Fotografie nese název Odcházení.
Francoaise nabízí jarní úlety, které díky zajímavému barevnému zpracování i dobré kompozici představují zajímavé zachycení části hmyzího světa, který ale otevírá člověku téměř nekonečné možnosti fantazie.
A na závěr ještě kompozičně precizní a originální Balian a jeho Dva na dva, člověk a kultura, technika a příroda, země a vzduch.
Dva na dva, foto: Balian