O možnostech poznání, dětském světě a neostrém divení se. Jakým způsobem poznávám svět? Tato otázka je základním problémem celé gnoseologie a v dějinách nabízela řadu možných přístupů.
Existuje představa jistého jasného materialismu, který vychází z představy, že věci poznáváme tak jak jsou. Svět kolem nás existuje a evolucí se nám vytvořily smysly, které jsou pro jeho zjevování adekvátní.
Jinou variantu nabízí proti tomu Platonská tradice, která vychází z představy, že ve světě jsou jisté ideje, substance či monády, zkrátka nehmotné cosi, na co se nedá sáhnout, dokonce to ani přímo pozorovat, ale ve věcech to je přítomné. To, o co v poznávání jde, není vidět ony věci, které jsou dostupné smysly, ale odhalovat v nich tuto – řekněme duchovní – povahu.
Tento přístup může vést k představě, že poznáváme na základě podobnosti. Ať již poznáváme cokoli, jde vždy o komparaci a diferenci s něčím, co je v naší mysli již přítomné. Když se děti bojí ve tmě, není to pro tmu samotnou, ale proto, že věci v ní mají podobu, která se může blížit jejich mentálním reprezentacím něčeho strašidelného nebo alespoň neznámého. Když je člověk starší, tak se doma tmy nebojí, protože jeho mikrosvět je mu známý a místo skříně se mu v hlavě neobjevují sloni či draci, ale právě skříň.
Mikoudelka na svých fotografiích tradičně pracuje s neostrým viděním světa. Svět zachycuje v jistém pohybu, bez jasných obrysů, snově. Jeho svět není snadno uchopitelný nebo popsatelný. Více než věci v něm se snaží zachytit zážitek z nich, což dává jeho tvorbě specifický charakter a náboj. Onen prožitek či počitek je pro něj doplněn také specifickou barevností, která více než hravostí je výrazem mihotavého skutečného substrátu, ze kterého samotný snímek vychází.
Fotografie ....baf ! právě v této tradici pokračuje. Možná právě motivem dítěte, které svět vidí jinak, neostřeji a překvapivěji, bez prismatu dospělých seriózních zkušeností spojuje zajímavým způsobem formu a obsah do jednoho celku s typickou výtvarnou rukojetí.
U tématu nejasné diference mezi snem a skutečností, mezi objektivitou a subjektivitou, idejemi a prostým poznáváním skutečnosti, se věnuje také subal se svojí abstrakcí Oči se mi klíží. Pracuje s rozvolněností a zřídlovostí, linkami a propadáním se někam dovnitř reality.
Oči se mi klíží, foto: subal
Meteorologové očekávají vysoké teploty a přívalové srážky... je fotografií zachycující specifický pohled na realitu, který více než kognitivní sdělení pracuje s emocí, pocitem člověka, který očekává déšť navzdory aktuálně zcela jinému prožívanému klimatickému kontextu.
Meteorologové očekávají vysoké teploty a přívalové srážky... , foto: No21
Pohled na stěnu, kde se odráží lampa, jako ilustraci Platonovy jeskyně, jako sledování linky fantazie nebo přípravu na sen. To nabízí ve svém snímku, který pracuje s barvou sodíkového dubletu db strenický.
A na závěr Cako SK nabízí vlastní kompozici reality poskládanou z 21 dílků. Fotografie Businessman je výsměchem, vtipem, ale také pohledem na strukturu a náhledem na svět, který není zdaleka samozřejmý.
Businessman, foto: Cako SK