Martin Heidegger ve své analýze toho, čeho a proč se bojíme, upozorňuje na nesmírně zajímavý aspekt strachu, když říká, že nikdy nemáme strach z něčeho, ale vždy se bojíme o něco.
Strach je důkazem zakotvení člověka ve světě, imperativem, že ho nelze redukovat na mechanický stroj s duší, ale že člověk je jeden integrálně propojený celek.
Německý filosof pak poukazuje na skutečnost, že pokud nejde o patologický strach (například fobie nebo úzkostné stavy), může být osvobozujícím od strachu právě ono uvědomění si toho, oč se bojíme. To, že některé své strachy nálepkujeme nikoli jako „o co“, ale „čeho“, znamená, že náš strach je tak silný, že se bojíme vyslovit otázku po tom, co bychom mohli ztratit, nebo oč bychom mohli přijít.
Zakladatel jezuitského řádu, Ignác z Loyoly sestavil knihu duchovních cvičení, která právě s tímto motivem silně pracují. Jejich cílem je během čtyř týdnů proniknout do hloubky vlastního já, zakoušeného integrálně lidsky, nikoli jen spirituálně či ezotericky, a poznat se, setkat se sám se sebou do té míry, že bude jasné, to, „o co“ se vlastně bojíme. Ignác upozorňuje, že ono „o co“ je ontotvorné, nejde o téma nějaké fakultativní složky osobnosti, ale zásadním způsobem to formuje nejen to, jací jsme, ale také to, o co nám v životě jde, kam směřuje a jaký má smysl. Pro Heideggera i Ignáce je tedy odkrývání sebe sama základním životním programem a jedinou možností, jak se zachytit o vlastní bytí v nezahaleném slova smyslu.
Možná ještě o krok dále jde Martin Buber. Ten upozorňuje na skutečnost, že celá osoba je konstituována vztahy ke světu jako k věcem, které mají určité vlastnosti a k druhým. Tento vztah k druhým, který je zřejmě rozhodující pro to, jaká bude konstituce našeho self může být dvojí. Může být instrumentální, vnímající druhé jako objekty mezi objekty, prostředky pro dosahování cílů, zdvořile pozdravované neznámé osoby. Taková množina vztahů je nepochybně důležitá, protože je v životě člověka nejčastější, ale současně není tím, co by odkrývalo nebo konstituovalo jádro našeho bytí.
Tím je propozice Já-Ty, spočívající v zahlédnutí druhého, v konstituci vztahu péče, v jeho esenciální podobě. Takové, která nesleduje žádný zájem nebo vlastnosti, prospěch, slast ani společenskou smlouvu. Jde o nahlédnutí druhého v hlubině jeho lidství. Toto vztáhnutí se k druhému nemůže zůstat bez proměny self, které je právě těmito vztaženími utvářeno.
Buber tedy staví program zřejmě ještě ambiciózněji – poznat o co se bojíme je pro život zásadní. To, co je ale určující je na jedné straně zahlédnutí této skutečnosti ve vztahu k druhému, kdy – slovy Teilharda de Chardina – jen člověk člověku může posloužit pro dešifrování světa. Neskrytost self se neukazuje v osamění, ale ve vztahu. Jen vztah ho může obnažit natolik, že se stává autentickým. Já-Ty je propozicí tohoto doteku vztahu.
Na druhé straně je to ale uvědomění si, že takový poznávací vztah není záležitostí individuální – druhý není jen dešifrovacím klíčem, ale také někým, kdo člověka proměňuje a spoluutváří. Buberova pozice tedy vyžaduje důvěru v druhého, vůči němuž je zábleskově žité Já-Ty ve zcela nové a hlubší kvalitě.
Snímek *** právě takový dotek směřující k nabídnutí se k neskrytosti zachycuje. Dává pohlédnout na skutečnost, že ne vždy je důvěra něčím bezbolestně hladkým, může být spojena se studem i obavou, ale současně otevírá prostor pro pochopení toho, o co se bojíme. Jen v něm je hermeneutický klíč k ontologii vlastního já.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je František Mikuš ke krásnému černobílému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
...rouzi... ukazuje, že její snímky snoubí minimalismus s výborným načasováním a kompozicí. Je v nich ona tajemná přísada, která fotografii dává něco navíc. Tentokráte snímek zachycující plot, větve a letícího ptáka.
Enemy wave je snímkem který naznačuje, že často netušíme, co se nám děje nad hlavou, že nedokážeme přečíst události, které se kolem nás dějí i tehdy, když je máme přímo na očích. Autorem fotografie je Dark Enemy.
Snímek, který je naopak tichý a ponurý, plný zimního mrazu a děsivé samoty je Půlnoční procesí, jehož autorem je Rumovník P. Jako by se vracel k Heideggerovi a meditoval s ním o smyslu smrti v životě.
Půlnoční procesí, foto: Rumovník P
A na závěr ještě jednou ***, jež jsou opět černobílé, byť obsahově i kompozičně zcela jiné. Autorem je veteran05.