Boris Renner vstoupil do povědomí fotografické obce přibližně v roce 2006, kdy se rozhodl pro založení skupiny fotografů nadšených pro industriální památky Ostravského kraje. Mnohé z jeho fotografií, leckdy bez jeho vědomí, oběhlo internet tam a zpět v různých hromadných e-mailech a prezentacích. Nyní se Borisovi, dnes již jedinému z projektu Ostravaci.cz, naskytla příležitost vystavit svá díla ve foyer nejvyšší ostravské budovy – Nové radnice. Při příležitosti této výstavy, pojmenované Moje Ostrava, kterou je možno shlédnout v prostorách radnice až do konce února, jsme požádali autora o pár slov k jeho tvorbě.
Moje Ostrava, tak zní název aktuální výstavy „ostravaka“ Borise Rennera
Proč „Moje Ostrava“? Má výběr snímků pro tuto výstavu nějaký konkrétní záměr? Jsou fotografie z připravované série, nebo se jedná o průřez tvorbou za poslední období?
Název výstavy se nese v duchu hesla „v jednoduchosti je krása“. O tom, že to tak opravdu je, svědčí i názvy předchozích expozic Ostravaci sobě nebo Ostravaci všem. Vymýšlet složité, leckdy těžko pochopitelné názvy je zbytečné. Místní region, který je neustále ve spěchu, jistě ocení krátký a výstižný název.
Na výstavě najdete patnáct na desíti panelech. Nejedná se sérii vytvořenou speciálně pro tento účel, jsou zde fotografie z tvorby za poslední rok a půl. Snímky jsem vybíral především podle toho, jak důležité jsou pro mne. Také jsem chtěl, aby lidem ukázaly, že ošklivá železná monstra, která nám zde zanechala průmyslová výroba, nemusí být až tak ošklivá, jak se zdají.
Hrdá věž | Buty, Modrá strojovna
Na snímích jsou i čistě industriální záležitosti, kterými jsou ostravaci.cz známi především. To je doplněno také fotografiemi objektů a míst, které na ostravsku stojí za shlédnutí. Například fotky z radniční věže, z plynojemu, záběry z koksovny Jan Šverma a samozřejmě jsou vystaveny i fotky důlních věží.
Vaše jméno je velice často skloňováno s projektem Ostravaci.cz. Jak dlouho již pracujete na těchto webových stránkách? Jste sám, nebo je „ostravaku“ více?
Projekt Ostravaci.cz letos oslaví pět let od svého vzniku. Tento web jsme společně s kolegy spustili 16. března roku 2006. Začínali jsme ve dvou, posléze se k nám přidal třetí fotograf. Bohužel kolegové z časových důvodů záhy projekt opustili, takže nyní pracuji víceméně sám. Se mnou spolupracuje jeden člověk na historických dopisech bratra Maryčky Magdonové, jedná se o velmi zajímavé útržky historie především z okolí Mariánských hor. Údajně pracoval na šachtě Ignác, což ony dopisy jen potvrzují, prostředí a problematika dolů je zde více než realisticky zachycena.
Na haldě, Nevystupovat! | Račte vstoupit
Druhým mým externím spolupracovníkem je kolega, který mi píše příspěvky na blog v „ostravštině“ a pomáhá mi se jmény fotek, je to přeci jen lepší, než jen „snímek jedna, snímek dva atd“. Na webu nyní mám přibližně sedm tisíc fotek, což je z hlediska pojmenování každé jednotlivé fotografie takřka nepředstavitelné.
Leckdy se na webových stránkách vašeho projektu objeví fotografie z veřejnosti nepřístupných oblastí. Jak toto řešíte? Domlouváte se s majiteli či vedením společností nebo to řešíte oblíbenou „přesplotovou“ metodou? Setkal jste se již někdy s konfliktem s hlídači a podobně?
Problém není většinou nikdy – když znáte ty správné osoby a máte za sebou nějakou práci, kterou můžete prezentovat. Spousta lidí mi říká, že mám obrovskou výhodu, že se dostanu do míst kam oni ne, že tam mám konexe a že tím získávám nemalou výhodu. Ono to není tak, že by se známosti daly získat ze dne na den. Na přístup do některých lokací jsem čekal roky a ani poté to nebylo bez problému. Rozhodně to nefunguje tak, že když si řeknu půjdu tam a tam, tak mě tam bez debat pustí. Například fotografie z obchodního domu Ostravica Textilia byla pořízena úplnou náhodou – když jsem procházel kolem a vstupní dveře byla zrovna vylomeny, tak jsem s kolegou prošli do spodního patra a nafotili několik snímků.
Ostravské zlato, Dnes je na programu RUSALKA - OD Ostravica | Pevné pouto
Co se týče konfliktů z bezpečnostními agenturami, tak bohužel mám několik nepříjemných zkušeností. Například v Hrušovské chemičce nás, dva slušné fotografy se stativy, hlídač naháněl s velmi agresivním psem. O to víc byla situace paradoxní, že přímo za zády onoho hlídače několik příslušníků jisté menšiny rozřezávalo poslední zbytky železných prvků a odváželo do sběrných surovin.
Na druhou stranu se nelze provozovatelům divit, například v dolní oblasti Vítkovic je spousta nebezpečných míst. Vše je ponecháno svému osudu, schody, žebříky, plechová podlahy, vše podléhá svému věku a pohyb v mnohých místech je velmi často velmi rizikový.
Často mi ale přijdou bezpečnostní opatření přehnaná. Například co jsem slyšel z vyprávění kolegů a přátel, tak právě dolní oblast Vítkovic hlídají muži v černém na čtyřkolkách a pokud vás chytí, tak ne že vám zabaví kartu, ale přijdou a fyzicky vám zlikvidují výbavu. Toto naštěstí znám jen z vyprávění. V takových případech se už jedná opravdu o adrenalinové focení.
Ostravské svítání
Uvažujete o workshopu pro veřejnost? Například fotografování právě dolní oblasti, nebo na dole Michal?
Vše je otázku zájmu lidí a chuti k organizaci. Pořádal jsem workshop „fotofárání“ na šachtě Žofie v Orlové, skupina osmi fotografů měla možnost jít si zafotit do štol téměř sedm set metrů pod zemí, kam by se normálně nikdy nedostali, natož s fotografickou technickou. Druhé „fotofárání“, tentokrát v Ostravském dole Jeremenko, proběhne dne 20. dubna.
To zní zajímavě, o podrobnostech bychom mohli naše čtenáře jistě včas informovat, jakmile budete vědět detaily. Vrátím se k vašim fotografiím, je možné pro případné zájemce získat některý z vašich snímků?
Ano, všechny snímky. Stačí mne kontaktovat prostřednictvím webu Ostravaci.cz. Například vystavené fotografie s největší pravděpodobností poputují do aukce a veškerý výtěžek bude věnován některé z charitativních organizací. Takže když se vystavený snímek líbí, můžete jeho koupí udělat radost nejen sobě, ale také potřebným.
Šanony, Netopýr | Startovací rampa
Co se týče postprocesu, úprav a editací, tak spousta lidí si myslí, že nad fotografiemi trávíte hodiny v editoru. Je to skutečně tak?
Toto tvrzení, nebo domněnku musím vyvrátit. Své fotografie víceméně neupravuji vůbec. Vše co dělám je vyvolání z raw, maximálně lehká korekce křivek. Jen velmi malá část mé tvorby se dočká úprav ve vrstvách, nebo jiných pokročilých editací. Vzhledem k mému časovému vytížení se počet takto upravených snímků pohybuje v řádu několika málo procent, ne-li promile v rámci mé tvorby.
Poslední otázka, na kterou bude spousta našich čtenářů zvědavá – Canon nebo Nikon? Čím nyní fotografujete?
Canon. Od začátku svého fotografického snažení jsem u Canonu, konkrétně jsem začínal s modelem 300D. O tomto tématu by se dalo debatovat hodiny, nicméně má volba padla na tohoto výrobce, hlavně díky v té době lepší dostupnosti objektivů a příslušenství. Nyní fotografuji s modelem 5D mark II. Měl jsem také EOS 1 mark III Ds, ovšem ten byl pro mé potřeby příliš těžký, vzhledem k tomu v jakých lokalitách se mnohdy pohybuji.
Také odsud jsem fotografoval, komentuje své snímky Boris Renner
Co se týče objektivů, tak jsem vystřídal desítky modelů. Mezi mé nejoblíbenější „skla“ patří 85/F1,2, který jsem kvůli vysoké hmotnosti vyměnil za model o světelnosti 1,8. Velice se mi nyní v nedostupných prostorách osvědčil objektiv 100-400 mm. Pravděpodobně nejoblíbenější a nejpoužívanější objektiv, který vlastním, je model EF 24 mm o světelnosti 1,4. Tento objektiv je dle mého absolutně nekompromisní a dokonalý.