To nejdůležitější se děje často na počátku, i když v pohledu paměti jde často o fázi, o které toho ví jen velmi málo nejen ona ale především my samotní.
Steven Weinberg napsal své slavné popularizační dílo První tři minuty v roce 1977 a řadě lidí touto publikací otevřel oči v oblasti vývoje vesmíru. Právě první tři minuty byly určující pro vývoj celého světa v makroskopickém měřítku, tak jak jej známe dnes.
Kdyby probíhaly jinak, zřejmě by zde nebyly relativně malé – a tedy dlouhověké hvězdy, galaxie a další objekty, které považujeme za běžnou součást určité kosmické zoo.
Lidé prvním chvílím od vzniku světa (ať již se pod tímto označením skrývalo cokoli) věnovali velkou pozornost a téměř každý mytologický či nebožský systém se s tímto tématem musel nějak vypořádat. Je pochopitelné, že právě začátek je vnímán jako cosi klíčového a pro zbytek vývoje určujícího. Weinberg vidí jako jeden z klíčových bodů rozložení hmoty a antihmoty, Genesis dichotomii Božího daru a prvotního hříchu, která se periodicky objevuje v celém Starém zákonu.
I čistě psychologicky je přitom pro vývoj člověka mimořádně důležité rané dětství, tedy část života, ze které si přísně vzato nic nepamatuje. Start či počátek je pro výsledek díla klíčový, lze jej jen obtížně zvrátit a případné peripetie si člověk s sebou ponese zřejmě až do smrti. Současně ale platí, že často není hmatatelný, viditelný, artikulovatelný. Na jednu stranu tak máme situaci, o které nic nevíme (pár měsíců po narození, zlomky sekundy po velkém třesku), na straně druhé její fundamentální význam pro další vývoj.
Vteřina po startu, foto: ilonag3
Snímek Vteřina po startu, který pořídila Ilonag3, je v tomto ohledu výmluvný. Víme, že havran musel začít svůj let, od fotografky máme dokonce informaci o tom, že doba mezi snímkem a odrazem, nebyla příliš dlouhá. Přesto je v dynamickém pohybu ztracena, není možné se k ní dostat a znovu ji zkoumat. Smysl má jen přítomnost, ze které lze něco vyvozovat. Vrací se tak Augustinovo paradoxní pojetí času – minulost již není, budoucnost ještě není, ale současnost, je něčím obtížně zachytitelným.
Gratuluji autorce k podařenému, po všech stránkách pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií, které se v galerii v posledním týdnu objevily.
Snímek I čarodějnice mají své dny – MoML 28. ledna 2015 Martina Březi je součástí širší dokumentaristické práce. Autor se v ní zaměřuje na detaily a struktury, které rámují jeho život, nikoli z pohledu velkých událostí, ale často drobností, jenž utvářejí kontext kultury, ve které žije. Hledá mezi nimi přitom překvapivé, ale vtipné a zajímavé paralely. Jako zde mezi čarodějnicí, ostnatým drátem, zdvořilostí a mobilními technologiemi.
I čarodějnice mají své dny – MoML 28.ledna 2015, foto: martin.breza
Oko-nomada nabízí další ze svých cestovatelských snímků, tentokráte v sytě zelené barvě z Číny. Fotografie nese poměrně výmluvný název - polní práce II. a je na nich osoba uprostřed práce na rýžové plantáži.
polní práce II., foto: oko-nomada
Černobílý pohled do lesa s vysokou zrnitostí může být zajímavou interpretací atmosféry, kterou její autor může posunout do překvapivých dimenzí. V tomto případě do mírně strašidelné a halucinogenní, či prostě Psycho v provedení SFGP.
Psycho, foto: SFGP
Na závěr ledová abstrakce v podání tchmes. Fotografie nese název Sardinky...
Sardinky..., foto: tchmes