Celý náš život je spojený s hraním určitých rolí. Vladimir Solovjov tvrdil, že těmito rolemi jsme určeni. Jsme otci, protože máme syny – a to bytí otcem je to, co nás dělá tím, kým jsme. Jinými slovy nemá smysl uvažovat o člověku jako o izolované entitě, jaký je sám o sobě, když si na nic nehraje, když je sám sebou. Být sám sebou je vlastně extrémní vztah, jistá porucha mající jen malý nebo vůbec žádný význam.
Pokud například Radkin Honzák hovoří o tom, že v politice je velké množství psychopatů, má na mysli právě tuto skutečnost – tito lidé jsou natolik sami sebou, že popřou existenci všech vazeb, do kterých jsou zasazeni, jediné, co je zajímá jsou oni sami. Stávají se osamělými ostrovy, které jsou schopné uzurpovat si moc, jsou nástroji sebe samých, ale ztrácí jakékoli lidství, jsou čistými technokraty bez života.
Toto stavění se do rolí může mít mnoho podob. Martin Buber proto hovoří o tom, že to kým jsme je dáno propozicemi, naším upínáním se k druhým, ať už věcem nebo lidem. Je to právě tato kvalita upínání se, propozičních vztahů, které ukazují, jakým způsobem můžeme žít. Kvalita našeho bytí tedy není závislá na nějakém vnitřním zdroji nebo prameni, ale má určitý sociální nebo ekologický charakter.
Pierre Bourdieu v tomto kontextu hovoří o sociálním kapitálu – naše bohatství není dáno jen penězi, ale i tím, koho známe, jakým způsobem jsme zapojeni do společnosti, co v ní dokážeme dělat a jakým způsobem. Žít ve společnosti lékařů, vědců, politiků a právníků podle Bourdieho otevírá jiné možnosti než společnost nezaměstnaných.
Pavilon smutných šašků..., foto: schizoafektiv
Všechny tyto teorie mají jedno společné. Utvářejí jistý preferovaný program žití a bytí ve společnosti. Důraz na individualitu jako na izolovanou vlastní kvalitu, chuť dřít na sobě bez ohledu na ostatní, není možná tou nejlepší cestou k úspěchu. Ten totiž stojí na tom, jaké jsme schopni udržovat a vytvářet vztahy s druhými. Izolacionalismus ega může být cestou, která má jen velice málo perspektiv dlouhodobého úspěchu.
Jenže nemůže se potom někdy stát, že ve světě vazeb, vztahů a interakcí zanikne naše vnitřní já? Onen bod, do kterého se sbíhají všechna spojení s vnějším světem? To centrum, které vnější a vnitřní, tady a tam postupně rozpustilo? Někdy se hovoří o samotě ve společnosti, o pocitu, že i když jsme uprostřed společenského víru, vztahů a aktivit, ještě to nemusí znamenat, že je naše potřeba vztahovosti naplněná.
V biblické knize Genesis je věta, že není dobře člověku samotnému. I etymologicky slovo člověk nese předponu člo, pocházející ze slovanského čelo – tzn. skupina, tlupa. V samé podstatně člověka je tedy být s druhými. I tak se ale může stát, že vytvoříme takový obraz nás samotných, že to, jak vidíme sami sebe se natolik radikálně rozejde s našim obrazem u druhých, že vytvoří jakousi Potěmkinovu vesnici, dřevěné kulisy, za kterými nic není; snad jen smutek a osamění.
Snímek Pavilon smutných šašků... je zachycením toho, že naše vztahy nemusí být vztahy s námi, ale jen s našim obrazem, vedoucím někam mimo náš vlastní střed, v němž se ocitneme bezvýchodně sami. Opuštěni, bez možnosti pomoci, ale zato tísněni pocitem, že se od nás samotných čeká jiná role, než na jakou se právě cítíme.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je schizoafektiv, k zajímavému zachycení vnitřního stavu člověka a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
František Mikuš nabízí, tak jako obvykle, abstraktní obraz spojený s těžko uchopitelným abstraktním pojmem. Tentokráte drobné lži ukazují své propletenosti s okolím.
Rumovník P. nabízí výtvarně ne zcela obvykle řešený, avšak kompozičně velmi dobře zvládnutý krajinářský počin s názvem Krajina tichých večerů. Snímek zaujme vrstvením jednotlivých komponent obrazu na sebe.
Krajina tichých večerů, foto: Rumovník P
Zdeněk60 ukazuje dobrý fotografický postřeh, když nechává v monolitické pravidelnosti struktur plotu i zdí ožít ostnatý drát. Tam, kde by se prostor pro vtip nebo život nečekal, vyvstává nový směr, pohled, který může být osvěžující. Snímek nese název Frňákovník.
Frňákovník, foto: Zdeněk60
A na závěr ještě jedna neuzavřená stavba, otazník, prostor, ve kterém se něco bude odehrávat, ale co, to ještě nevidíme. Honzj takto odkazuje fotku Ohrada ?
Ohrada?, foto: honzj