Jan Sokol tvrdí, že člověk je jediný tvor, který nemá své přirozené prostředí. Pokud bychom někoho z nás přemístili do deštného pralesa střední Afriky, což bude zřejmě – alespoň přibližně – prostor našeho původního přirozeného prostředí, zřejmě by tam bez techniky dlouho nepřežil.
Přirozeným prostředím se tak stává to, které je v jistém ohledu nejvíce umělé – město. Místo, ve kterém dominuje sklo a beton, jezdí automobily, místo, kde by se nikdo nemohl uživit zemědělstvím.
A právě tato bytostná závislost na druhých a spojení s nimi, je asi tím, co odkazuje nejvíce k tomu, co bychom za přirozené prostředí mohli považovat. Samotný pojem přirozenost, tak jak se odvíjel od Aristotela a scholastické tradice, je dnes zřejmě jeden z nejvíce vyprázdněných a přetížených slovních konstruktů vůbec. Immanuel Kant například z přirozenosti vyvozuje, že žena se sama nemůže svobodně rozhodovat, zatímco muž ano. Jinými slovy je možné říci, že pojem přirozenosti je spíše otázkou dobového étosu než něčeho skutečně prapůvodního, co by bylo společné všem lidem.
Již jednou zmíněný Sokol zdůrazňuje, že jeden z rozdílů mezi člověkem vesnice a města je to, že měšťan si své přátele může svobodně vybírat. Přátelství nejsou, nebo alespoň nemusí být konstruována na základě toho, kdo bydlí poblíž, ale budou vycházet z hlubokého přesvědčení, že právě s tímto člověkem se chci přátelit. To samozřejmě posiluje některé skeptické modely přátelství, například známé od Thomase Hobbse, totiž že přátelství je formou sociálního kapitálu, tedy něčeho, co je pro život ve městě zásadní a zcela určující.
Jan Patočka ale přidává ještě jeden pohled na život ve městě. Život v polis je spojený s tím, že nereflektujeme jen své vlastní zájmy a zájmy svého rodu. Ve městě, které skutečně žije, je klíčové to, že všem záleží na společném veřejném prostoru, na blahu a dobru, jako na jisté společně sdílené a zakoušené hodnotě. Žít ve městě znamená na jednu stranu sice větší anonymitu a autonomii, ale také řádově vyšší míru odpovědnosti a nutnosti překračovat sám sebe než život na vesnici. Život ve městě je děním, které tvoří dějiny, nikoli pouhou historii či kroniku rodu.
Jacques Le Goff upozornil na to, že ve středověku získal člověk právo nazývat se měšťanem po roce života ve městě. Až tehdy, když s ním prožil vše, co cyklické pojetí času nabízí, až tehdy, když pochopil, jak město žije a jakou v něm on sám má roli, až tehdy, když se nechoval jako vesničan, ale jako měšťan, byl do tohoto společenství přijat.
Není přitom náhodou, že rurální kultury, jako byly například Hebrejové, mají k městu podstatně skeptičtější vztah – město je místem hříchu a špatnosti (Sodoma a Gomora), místem, které není vhodné pro život (Ninive), místem něčeho starého, co má být zničeno a strženo (Jericho) nebo dokonce jako symbol absolutní bezbožnosti (Babylon). Být městským člověkem znamená nepochybně něco jiného než být člověkem vesnice. Zda jde ale o fenomén pozitivní či negativní je předmětem nikdy nekončících polemik.
Snímek Homo Urbanus od hotmandarin je snímkem nemladým, k městu silně kritickým. Zachycuje jeho bolesti a anonymitu, masovost i opuštěnost, možnost ztracení se ve velkém světě i pocit beznadějné vzdálenosti od druhého. Horizont, který není tak daleko, jak by si asi měšťan představoval a který je přesto rozmazaný a neostrý, svědčící o ztrátě jisté orientace a soudnosti. Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Navyy nabízí krásný pohled na krajinu, která může mít odlišná čtení. Je v ní vidět objekt, nápadně připomínající geometrické konstrukce Buckminstera Fullera, je v ní vidět i jistá opuštěnost místa, pocit odchodu nebo přechodu jinam. Fotografie interpretačnímu schématu nepomáhá ani názvem …
. . . , foto: navyy
Martin Heidegger navrhuje, abychom opustili pojem veritas, a nahradili ho hledáním neskrytosti. Procesem aktivního odhalování světliny (tedy pravdy), sloupáváním vrstev nánosů, které nám brání vidět to, co je opravdu podstatné. Takový je snímek … od Sysho.
..., foto: sysho
Často máme abstraktní fotografii spojenou s něčím neostrým, technicky zvláštně provedeným. Jiří Z. ale ukazuje, že k této problematice lze přistoupit také jinak – když krvácí strom – je ukázkou technicky, obsahově i koncepčně skvěle odvedené fotografie.
když krvácí strom, foto: Jiří Z.
A na závěr ještě jednu meteorologickou sondu nabízí snímek Tento způsob léta... od Napol.
Tento způsob léta..., foto: Napol