Jak poznat zrno a plev? Jak rozlišit dobré a zlé, kýč a umění? Biblická postava krále Davida ukazuje, že snažit se takto diferencovat lidi je nesmírně složité.
Sám David je osobností, ve které se smíchává všechno dobré i zlé, je obrazem ideálního panovníka, hrdinou, zbožným člověkem, ale současně je vrahem, zbabělcem a smilníkem. Hranice mezi dobrem a zlem, nevede nikdy mezi lidmi, ale vždy uvnitř nich. Uvnitř každého člověka je možné rozlišovat, co je v něm dobrého a co zlého, ale nikdy nemůžeme tuto metodu aplikovat na celého člověka.
Ignác z Loyoly je pěknou ukázkou toho, kdy tato skutečnost v baroku společností zarezonovala. Jezuitská spiritualita je založena na tom, že tuto diferenci dobra a zla v sobě provádíme celý život. Nikdy nemáme definitivu světce ani zatracence. Vždy máme současně naději na změnu. Plevy a zrna se mohou, v tomto případě vzájemně, transformovat. Nikdy si nemůžeme být jisti sami sebou a současně nikdy nemáme důvod nad sebou lámat hůl.
Takový postoj ale nutně neznamená, že by žádná pravda jako nějaká objektivní veličina neexistovala. Jan Patočka zdůrazňoval, že pokud by nebyla pravda něčím, co překračuje hranice subjektivity, tak není možné, aby existoval jazyk, jako prostředek komunikace. Nemělo by vůbec žádný smysl se na něčem chtít domlouvat, pro něco argumentovat, hledat důkazy.
Oddělíme-li zrno od plev..., foto: sysho
Krajní pozice tohoto sporu jsou jasně narýsované. Na jedné straně stojí objektivisté s přesvědčením, že na poznání není nic subjektivního, že jde jen o shodu mezi naší mentální reprezentací a něčím, co existuje nezávisle na nás mimo prostory našeho myšlení. Tuto školu pěkně zastupují vídeňští pozitivisté, jako byl na například Rudolf Carnap.
Ten snil o vědeckém jazyce, kde všechny pojmy budou jasně definované, kde nebude žádný prostor pro subjektivitu a vše bude moci být empiricky ověřeno. Věda se pro něj stala něčím, co je souborem pravdivých tvrzení, která do sebe bezproblémově zapadají a mohou být jednoduše verifikována. Druhá pozice je spojená s postmodernou a subjektivismem, pravdu chápe jako něco nedostupného a nedosažitelného, raději se jí jako absolutní veličiny vzdává.
Zdá se, že ani jeden z krajních přístupů není ideální, jakkoli jistě oba reagovali ve své době na jisté problémy, které se v teorii poznání objevily. Tyto problémy přitom netvoří něco abstraktně vzdáleného, jakési nezajímavé filosofické spekulace o „kulatých čtvercích“, ale jsou akcentem, který musí zvažovat každý člověk.
Ono rozlišování zrna od plev je totiž otázkou základního životního postoje. Martin Heidegger proto zdůrazňuje, že v každé situaci, do které jsme vrženi, stojíme před jistým souborem voleb. Pokud si jednu z nich vybereme, všechny ostatní najednou navždy ztrácíme. Otázka rozlišování je tedy otázkou bytí jako takového. Nevolit vlastně není nikdy možné, mohli bychom říci spolu s otci zakladateli teorie komunikace.
Snímek Oddělíme-li zrno od plev... je ukázkou toho, jak blízko si obě entity často jsou. Jak náročné je vzít nůž svého rozhodnutí a říznout. Ale učinit tak musíme. Bez ohledu na to, zda jsme Sysho nebo Heidegger.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku se zajímavou kompozicí a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Pavel Kozdas tradičně zve k pozdvihnutí hlavy a pohledu na mrakodrapy. V kompozici s rukopisem téměř tradičním představuje tentokráte Hightlight tower / Munich.
Hightlight tower / Munich, foto: pavel kozdas
Na první pohled možná zcela tradiční pohled do tváře, setkání s druhým, profilová fotografie. Něco zcela banálního, ale přesto hlubokého a zajímavého. Takový je snímek Domokos od Zoran_2.
Domokos, foto: Zoran_2
Vhumanik ukazuje, jak se dá pracovat s místem, které na první pohled je téměř nezajímavé či banální. Hraje si s jeho poetičností a názvy mu dává interpretační rámec, tak jako v případě nesnesitelná lehkost bytí.
nesnesitelná lehkost bytí, foto: vhumanik
A na závěr ještě ukázka toho, jak hravost a dvě barvy někdy stačí. Přesně tak totiž pracuje Subal na snímku Řasy - čípak asi....?.
Řasy – čípak asi...?, foto: subal