Epidemie je všude. Sledujeme počty nakažených a vyléčených doslova v přímém přenosu. Čteme vyjádření psychologů o tom, jak je důležité pracovat s rutinou a že mluvit s květinami je normální.
V médiích také vidíme ekonomické analýzy zaměřené na propad HDP a epidemiologické studie modelující různé situace šíření nákazy. Celá společnost se zastavila, jsme doslova paralyzováni restrikcemi i strachem.
Tomáš Halík ale zdůrazňuje, že je třeba o věci myslet ještě jinak. Jistě prvotní obstarání pomůcek, procesů a nastavení životních potřeb je důležité, ale nemělo by se stát tím jediným, co se ve svých životech pokusíme změnit. Epidemie vedoucí k zastavení se je šancí na to začít mnoho věcí promýšlet jinak. Nejde o to nahradit návštěvu fotbalového stadionu nebo kostela televizním přenosem, jakousi pohodlnou náhražkou bez nutnosti vlastní aktivity, ale skutečně nově promýšlet jednotlivé části našeho života.
Jak zdůrazňuje Martin Heidegger, je to právě strach a úzkost, to, co máme možnost zažívat alespoň do nějaké míry nyní, co nám umožňuje odložit zahleděnost vlastního já do obstarávání věcí, a nahlédnout na sebe sama. Jen v mezní situaci můžeme vystoupit z koloběhu povinností, prací a starostí, a setkat se sebou samými. To přitom není fakultativní záležitostí pro intelektuály, ale nejvlastnější potřeba každého člověka. Jen pokud dokážeme k sobě získat přístup, můžeme hovořit o tom, že máme šanci prožívat autentické bytí, nikoli pouhé obstarávání věcí ve světě.
Safety First!, foto: Cako SK
Podobně přitom píše i Martin Buber. K tomu, abychom se dostali k vlastnímu já, k tomu, co nás utváří a drží ve světě, musíme dokázat odlišit vztah já–ono, tedy propozici upínání se k věcem, které jsou nám k něčemu užitečné. Jen pokud dokážeme toto vztahování se ke světu a starostem v něm přehodnotit, můžeme vstoupit do skutečného setkání s druhým, do propozičního vztahu já–ty, ve kterém se stáváme sami sebou v nejbytostnějším slova smyslu.
Klíčovou otázkou, před kterou stojíme tedy je, jakým způsobem se dokážeme sami rozhodnout, co dokážeme změnit, prohloubit, učinit více autentickým. Tato změna je úkolem, před kterým stojíme, nebo situací, do níž jsme vrženi. John Dewey ve své analýze situace zdůrazňuje, že orientaci v ní nečiníme je prostřednictvím rozumu, byť i ten je nesmírně důležitý, ale také skrze emoce. Toto vyznání se v situaci je klíčem k pochopení toho, jak poznáváme, jakým způsobem se vyznáme ve světě.
Snímek Safety First! od Cako_SK právě k tomuto tématu jasně odkazuje. Zachycuje ženu, která má ochranou roušku, zajistila si to nejnutnější a nyní stojí v situaci, která není přehledná. Je kolem ní riziko nákazy, ale současně je vnořena do heideggerovské volby – musí se rozhodnout a současně volba jedné z možností znepřístupní všechny ostatní. Není možné se k nim již vrátit. Musí promyslet, jakým způsobem bude chtít nasměřovat svůj život. Cesty vidí. Avšak současně musí počítat s tím, že mnohé z nich jsou podobné těm, které nabízí had Evě v Ráji – lákavé, snadné, nepracné, ale neautentické a lživé.
Toto rozhodování může vést k paralýze, k jistému rezervovanému postoji se založenýma rukama. Ale současně umožňuje vzít si čas na rozmyšlenou a pak vyrazit. Gratuluji autorovi ke krásnému, kolážovému snímku, který akcentuje současnou společenskou situaci a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotek uplynulého týdne.
Na co v životě čekáme? Tuto otázku si klade také Balian a nabízí tvrdou odpověď – čekat znamená vzdát se času, který máme k dispozici. Celé naše já je přitom v tomto čase utvářeno, mimo něj není. Pasivně čekat na něco, znamená promarnit a ztratit svůj život. Tak by bylo možné číst svědectví fotky Čekání na Persea, která pracuje s nevšedně hlubokou trýznivou atmosférou.
Čekání na Persea, foto: Balian
Jahru ukazuje krásu snímků, které si musí vystačit jen s černou a bílou. Možná v nich dokážeme vidět věci mnohem ostřeji než běžně. Tak jak jako obrázek iiiiiIiii odhaluje strukturu toho, co kolem sebe můžeme vidět, ale barvami je nám skryto.
iiiiiIiii, foto: Jahru
Shimmell si klade otázku, čeho se bojíme. A ukazuje, že často může být strach spojen jen s nešťastným úhlem pohledu. A když se podíváme jinak…. Na to již odpovídá fotka bububu.
A na závěr ještě jeden snímek pracující s atmosférou a abstrakcí – Zapršené ukazuje, jak důležité je pro fotografa umění malování světlem. Autorem snímku je hotmandarin.