Výstavu fotografií polských autorů Weroniky Łodzińske a Andrzej Kramarze s názvem Domov můžete navštívit v Pražském domě fotografie až do konce července, a to denně od 11.00 do 18.00 hodin. Pokud nevíte, na co se připravit, možná vám pomůže průvodní slovo Vladimíra Birguse, který je kurátorem výstavy.
V polské fotografii po několik desetiletí výrazně dominovaly různé proudy konceptuální, intermediální a experimentální tvorby. Jejich průkopníci Józef Robakowski, Zbigniew Dłubak, Natalia LL, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczyński, Stefan Wojnecki, Jerzy Olek a další inspirovali svými myšlenkově náročnými díly řadu dalších autorů, s nimiž na dlouhou dobu opanovali polskou fotografickou scénu. Ještě na nedávné přehlídce polské fotografie 90. let 20. století Kolem dekády to vypadalo, že kromě takto zaměřené tvorby toho v Polsku mnoho nevzniká. Ale už to nebyla pravda, protože výstava opomenula nejenom třeba mezinárodně úspěšného portrétistu Krzysztofa Gieraltowského nebo předního dokumentaristu a fotoreportéra Tomasze Tomaszewského, ale i řadu autorů mladší generace, kteří hledají inspiraci spíše u Andrease Gurského, Cindy Shermanové nebo Martina Parra než u Zbigniewa Dłubaka.
Obraz současné polské fotografie, jaký poskytují v posledních letech různé výstavy, časopisy Kwartalnik Fotografia, Pozytyw nebo Biuletyn Fotograficzny, fotografické festivaly v Lodži, Krakově a Varšavě nebo práce studentů různých fotografických škol, ukazuje, že aktuální fotografická tvorba v Polsku je daleko košatější. I když konceptuální a experimentální tvorba v ní stále má důležité místo, výrazně vzrostlo postavení i kvalita dokumentární a reportážní fotografie, portrétů, výtvarné fotografie, inscenované tvorby, ale i reklamní a módní fotografie. Je signifikantní, že mnozí jejich autoři nestudovali na akademiích výtvarných umění v Polsku, kde se donedávna například dokumentární či portrétní fotografii nevěnovalo mnoho pozornosti, ale v zahraničí, především ve Francii a v České republice. V současné polské fotografii se výrazně uplatňuje mnoho absolventů a studentů FAMU v Praze (Krzysztof Źieliński, Dorota Bylica aj.) a Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (např. Rafał Milach, Grzegorz Kłatka, Adam Tuchliński, Szymon Scześniak, Grzegorz Dąbrowski, Mariusz Forecki, Andrzej Górski, Agata Kubień aj.).
Zkušenost ze studia na opavské škole má i Andrzej Kramarz, autor řady výborných sociologicky i subjektivně dokumentárních souborů, který v posledních letech vytvořil spolu s historičkou umění, fotografkou a majitelkou výborné krakovské galerie Camelot Weronikou Łodzińskou několik cyklů pod souhrnným názvem Domov. Všechny zachycující statické detaily různých životních a pracovních prostředí, jež vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. První z nich pod názvem 1, 62 m2 domova vznikl v Městské noclehárně pro muže v Krakově, která je od roku 1992 největším zařízením tohoto typu v celém Polsku. Od jara do podzimu tam přespává kolem stovky mužů, ale v zimních měsících se mnohdy stává útočištěm pro trojnásobek nocležníků. Noclehárna má přísný řád, protože kromě nemocných v ní nikdo nesmí pobývat mezi 8. a 16. hodinou, nesmí se tam pít alkohol a všichni musí dodržovat čistotu. Porušení se trestá různě dlouhými zákazy pobytu.
Noclehárna je vybavena palandami s dolním a horním lůžkem. Dolní lůžka se snadnějším přístupem jsou tradičně vyhrazena stálým nocležníkům, kdežto na horních zpravidla přespávají lidé, kteří se do noclehárny dostanou na jednu či několik nocí. Lodziňska s Kramarzem zobrazovali svým panoramatickým fotoaparátem Hasselblad X-pan především dolní lůžka, jejich majitelé měli čas vytvořit na vymezených 1,62 m2 vlastní mikrosvěty, svědčící o jejich charakteru, zálibách, bývalých profesích i bývalých vlastních domovech. Fotografie zachycují mnohdy až absurdní shluky různých předmětů. Výmluvně ukazují, jak jeden nocležník má stěny polepené obrázky nahých děvčat, Santa Klause i zpěváka Karla Gotta, druhý si svůj příbytek zkrášlil plyšovými zvířátky, třetí tam kromě množství léků mívá různá rádia, budíky a další předměty, které opravuje. Všechno to jsou lidé, kteří přes osobní prohry, křivdy, samotu, bídu a problémy s alkoholem ještě neztratili pojem domova a víru v lepší budoucnost, proto si i na miniaturním prostoru budují své specifické prostředí. Záznamy jejich pohnutých osudů, v nichž se tak často objevují prudké životní pády po rozchodu s manželkou a hledání zapomnění v alkoholu, obohacují samotné snímky o další dimenzi. Mezi těmi, kteří v noclehárně přespávají, však takoví lidé tvoří malé procento, protože většina ostatních už jenom přežívá a nezajímá je nic kromě vodky. To v souboru 1, 62 m2 domova dokumentuje i strohá neosobní postel z horního patra, na níž přespávají lidé, jejichž jména si nikdo ze stálých obyvatel nepamatuje.
Weronika Lodzińska s Andrzejem Kramarzem v tomto cyklu spojili pevný obsahový koncept, tak typický pro polskou fotografii posledního půlstoletí, s technickou dokonalostí velkoformátových barevných fotografií, připomínajících třeba tvorbu reprezentantů Dűsseldorfské školy fotografie Andrease Gurského, Thomase Struha či Candidy Hőfer. Vznikl tak mimořádně působivý soubor, který získal ocenění ve fotosoutěžich polské verze časopisu Newsweek a Epson Art Award, byl publikován v týdeníku Polityka a byl vystaven na fotografických festivalech v Krakově, Lille, Bielsku-Bialé a Bratislavě. Úspěch vedl autory k volnému pokračování, kdy vytvořili obdobně sociologicky výmluvné a fotograficky atraktivní soubory o pokojích různých sběratelů, o kabinách řidičů mezinárodních kamiónů TIR, o celách mnichů nebo o takzvaných bílých pokojích v Podhalí, které neslouží k bydlení, ale patří k tamním religiózním tradicím. Celý cyklus Dům je obsahově i stylově velmi kompaktní, ovšem jeho jednotlivé části se neopakují a nerozmělňují, ale navzájem umocňují. Nepochybně patří k nejvýraznějším dílům současné polské fotografie.