Po mnohadenním úsilí místo záběru vytouženého zvířete často přijde zklamání. Přesto se nedají zlákat snadnou cestou, kterou nabízejí zoologické zahrady, a na své úlovky jsou pak právem hrdí. Pravé „wildlife“ fotografie se totiž mohou zrodit pouze v divočině. Pokud vás tyto překážky neodrazují, ale naopak lákají, pak jste možná propadli stejné horečce a budou se vám hodit rady, jak se na svůj první lov připravit.
foto: Václav Šilha, Americký symbol, Homer - Aljaška, Canon EOS 20D, Canon 100–400 F4,5–5,6 L IS, F8, 1/2 500 s, ISO 400
Kdysi někdo řekl, že není nic těžšího než fotografovat děti a zvířata. Se zvířaty je to ale o dost náročnější – zejména nejde-li o ochočené domácí mazlíčky. Fotografický žánr wildlife dostal svůj název právě proto, aby se nezaměňovaly snímky zvěře ze zajetí s těmi, které byly pořízeny ve volné přírodě. Z této definice plyne pro fotografa zároveň největší potíž. Kde zvěř hledat? A jak se k zvěři přiblížit, když už ji najdeme? Jak si vytvořit podmínky vhodné pro fotografování?
Začněte v knihovně
Pokud se skutečně chcete pokusit o wildlife foto, vaše první kroky by měly směřovat k dobré literatuře, případně na internet. O zvěři, kterou chcete fotografovat, je třeba vědět alespoň základní informace, jinak budete jen mrhat časem. Využijete podrobné poznatky o výskytu zvěře a jejím chování, které se nemění jen v závislosti na denní době, ale i ročním období.
Vysoká zvěř bývá zpravidla nejaktivnější časně ráno, plachost některých druhů je zase nižší v období páření. To vše může fotografovi pomoci ve stanovení vhodného místa a času pro fotografování.
foto: Rostislav Stach, Datel černý, Canon EOS 20D, Canon 400 mm F2,8, F8, 1/50 s, ISO 400
Každé zvíře má navíc zcela odlišné schopnosti, jak rozpoznat potenciální nebezpečí. Zatímco dravci mají výborně vyvinutý zrak, u vysoké vás daleko častěji „zradí“ váš pach. Před ptáky je tedy třeba se dostatečně krýt, u zvěře si hlídejte směr větru.
Každý živočich má vnitřně zafixované tři bezpečnostní vzdálenosti, u každého druhu jinak dlouhé. Když překročíte tzv. útěkovou vzdálenost, zvíře se pokusí uprchnout. Může se však stát, že se nepozorovaně dostanete za tuto hranici do tzv. obranné vzdálenosti zvířete. V takové situaci se živočich snaží na sebe příliš neupozorňovat a hrát „mrtvého brouka“ – pro fotografa ideální podmínky.
Pokud se přiblížíte ke zvířeti, které dělá, že je mrtvé, může se stát, že překročíte jeho útočnou vzdálenost. V této blízkosti už zvíře instinktivně útočí bez ohledu na velikost protivníka a může být i nebezpečné.
Kdo není vidět, není
Dostat se nepozorovaně do obranné vzdálenosti zvířete je takřka nemožné a mockrát za život se vám to nepodaří. Mnohem lepší pro fotografa je spoléhat na to, že jej fotografovaná zvěř vůbec nezaregistruje, a tak na něj nebude reagovat. Většina wildlife fotografů nečeká příliš od fotografování tzv. „na šoulačku“, tedy při volném potloukání se po teritoriu. Spíše stavějí na vhodném místě maskovací kryty a čekají, až se zvěř přiblíží sama.
Maskování je základ Zvěř ve volné přírodě je na rozdíl od některých menších rezervací velmi plachá. Je tedy třeba udělat maximum pro to, aby si zvířata přítomnosti fotografa ve svém teritoriu nevšimla. Pokud se chystáte na vybraném stanovišti strávit více času, rozhodně si postavte kryt a snažte se udělat si pohodlí. Čekání může být dlouhé.  
Když se touláte po lokalitě bez stálého stanoviště, musíte se snažit pohybovat velmi obezřetně, často se zastavovat a využívat přirozeného krytí v přírodě. Výhodné je vojenské maskovací oblečení, které opticky rozbíjí siluetu lidské postavy. Pokud fotograf v takovém oděvu někde strne a nezradí ho pach unášený větrem, zvěř ho obvykle nemá šanci objevit. Bílý teleobjektiv lze zamaskovat návlekem vyrobeným z ponožky nebo přes něj uvázat maskovací šátek. |
Jeden z nejznámějších českých fotografů zvěře Rostislav Stach má s maskováním při fotografování zvěře bohaté zkušenosti. Zjistil například, že myslivecké posedy jsou sice jednoduchou cestou, jak získat v přírodě stanoviště pro číhání na zvěř, ale pro fotografa nejsou příliš praktické. Na záběrech je zkrátka poznat, že jsou pořízeny z nadhledu a úhlu pohledu ze země se nevyrovnají.
Proto si Rostislav Stach vozí všude s sebou skládací maskovací kryt, ne nepodobný jednoduchému stanu, ve kterém se dá snadno fotografovat přímo ze země. Na focení vodního ptactva zase vynalezl vor, který mu umožňuje pořizovat záběry přímo z vodní hladiny. Zvěř lze k přiblížení ke krytu povzbudit použitím myslivecké vábničky nebo nahraných ptačích hlasů.
Vodní živel Fotografování vodních ptáků ze břehu je velmi obtížné a často i nemožné. Mělké pobřeží totiž obvykle lemuje hustý porost rákosí, který cloní ve výhledu na hladinu. Chcete-li fotografovat vodní ptáky, musíte za nimi do vody. Na mělkých březích můžete použít rybářské holínky, ve větších hloubkách se musíte ponořit celí a výbavu přepravovat na maskovacím voru. Rostislav Stach si zhotovil jednoduchý vor z instalatérských trubek, které pospojoval do tvaru písmene U. Konce jsou opatřeny gumovými instalatérskými záslepkami a vor nadnáší vzduch uvnitř trubek. Zamaskovaný vor pak fotograf pomalu tlačí před sebou ve vodě a nepozorován může pořizovat záběry přímo z vodní hladiny.  
|
U některých plachých druhů ptáků, jako jsou bahňáci nebo kachny, Stach vypozoroval, že je lepší kryt postavit dále od místa, kde chcete fotit, a postupně ho přibližovat, případně kryt stavět po částech. Ptáci si pak zvyknou lépe než v případě nenadálé změny, která jim může být podezřelá. Když už kryt stojí, je dobré, když tam fotografa někdo doprovodí a po chvíli odejde. Ptáci se uklidní – mají dojem, že je kryt prázdný.
foto: Rostislav Stach, Volavka bílá při lovu ryb, Canon EOS 1D, Canon 400 mm F2,8, F5,6, 1/200 s, ISO 200
Drahý koníček
Pokud chcete pořídit zajímavý záběr zvířete v divoké přírodě, stačí podle Rostislava Stacha jediná věc: udržet jej co nejdéle v hledáčku fotoaparátu. K dostatečnému přiblížení ke zvěři však nestačí jen kryt nebo štěstí při pochůzce v lese. Téměř nutnou podmínkou je také kvalitní teleobjektiv.
Většina wildlife fotografů používá pevné teleobjektivy o ohniskové vzdálenosti minimálně 300 mm a světelnosti F2,8. Světelnost je důležitá zejména pro použití telekonvertorů, které ohniska dále násobí, ale zároveň snižují světelnost. V nouzi lze dokonce nasadit dva telekonvertory za sebou (2× + 1,4×), většinou však již za cenu manuálního ostření, snížení kvality kresby a většího nebezpečí roztřesení. Digitální zrcadlovky s čipem o velikosti APS-C jsou výhodou, neboť virtuálně prodlužují ohnisko beze ztráty světelnosti.
Technická výbava Nejvhodnější a nejuniverzálnější objektiv na wildlife je 300 mm F2,8. Výhodou je skvělá kresba, možnost použití telekonvertorů a rychlá práce autofokusu. Nevýhodou vysoká pořizovací cena. 
Objektiv Sigma 300 F2,8 APO EX DG HSM
Amatéři tak jsou často nuceni se poohlédnout po levnější alternativě v podobě širokorozsahových zoomů. Ty sice nemají tak dobrou kresbu ani světelnost jako pevná profesionální skla, výhodou je však možnost plynule měnit ohnisko. 
Objektiv Sigma 50–500 mm F4,5–6,3 APO EX DG HSM
Bez kvalitního stativu se však neobejdete, ať už zvolíte jakýkoli teleobjektiv. Čím bude zvětšení větší, tím více hrozí, že se vám díky roztřesení fotoaparátu nepodaří pořídit ostrý snímek. Mezi wildlife fotografy jsou nejvíce v oblibě těžší stativy v kombinaci s 2D videohlavou.  
Stativ Manfrotto 055ProB a hlava Manfrotto 501
|
Vhodné ohnisko se odvíjí zejména od velikosti fotografovaného zvířete. Na ptáky je často zapotřebí sestava o výsledném ohnisku až 1 200 mm. Tu lze získat například pomocí objektivu 400 mm F2,8 s telekonvertorem 2× na zrcadlovce s crop faktorem cca 1,5×. Takový objektiv však stojí statisíce a nemůže si jej dovolit každý. Naštěstí však existují i jiné cesty.
foto: Rostislav Stach, Vlhy pestré, Canon EOS 20D, 400 mm F2,8, F8, 1/800 s, ISO 200
Profesionálové používají zrcadlovky s pevnými ohnisky zejména pro jejich ostrou kresbu a zároveň pro měkce vykreslený obraz mimo pole hloubky ostrosti. Použít však můžete i EVF ultrazoom, jen se musíte vypořádat s větším prodlením mezi stisknutím spouště a pořízením snímku. Nižší světelnost nemusí být na závadu, ani se světelnými objektivy se ostatně nefotí „na plnou díru“, s níž byste nedosáhli potřebné hloubky ostrosti pro celý objekt. Naopak u ultrazoomů nemusíte clonit vůbec, hloubku ostrosti za vás řeší malý čip.
Pevný základ
Velké teleobjektivy s sebou přinášejí i problémy. Když pomineme váhu několika kilogramů a velkou pořizovací cenu, musíte si poradit zejména s hrozbou roztřesení záběru. Nejdůležitější je dostatečně pevný stativ s bytelnou hlavou, vhodné jsou zejména 2D hlavy pro videokamery. Natočení přístroje v třetí ose totiž řeší stojánek pro upevnění na stativ, kterým je každý lepší teleobjektiv vybaven.
Rostislav Stach mi prozradil, jak snadno poznat dobrý stativ. Stačí na něj připevnit teleobjektiv s přístrojem a podívat se do hledáčku. Pokud se stativ poté, co do fotoaparátu lehce strčíte prstem, roztřese, přístroj při fotografování s největší pravděpodobností neudrží a záběry budou neostré. I tak doporučuje profesionál používat drátěnou spoušť, a pokud je to možné i předsklopení zrcátka.
V autě Při fotografování zvěře v afrických národních parcích doporučuje Václav Šilha využít jako stanoviště přímo automobil. Je to nejen bezpečnější, ale zvěř se dokonce nastartovaného automobilu bojí méně než volně se pohybujícího člověka. Autem lze často ke zvěři přijet velice blízko. 
Fotografování z auta znemožňuje použití stativu. Velice dobře se však osvědčil malý plátěný nebo koženkový polštář, který se dá naplnit rýží nebo pískem. Ten lze položit na hranu dveří auta nebo na střechu a objektiv do něj zabořit. |
Polštář na cesty
Zejména za větrného počasí může být stabilnější než stativ podomácku vyrobený polštářek, který se naplní rýží nebo pískem. Objektiv se do něj zaboří a položí se i s polštářkem na zem či jinou podložku. Při snímání ze země pak oceníte úhlový hledáček, který má i tu výhodu, že zvětšuje záběr v hledáčku.
Z očí do očí – jen málokdy se podaří pořídit snímky zvířat při pití z očí do očí. Na záběr mladého lva čekal Václav Šilha v korytě mělké řeky
foto: Václav Šilha, Pijící mladý lev, řeka Talek - Keňa, Canon EOS 20D, Cnon 100–400 mm F4,5–5,6 L IS, F8, 1/400 s, ISO 400
Rýžový polštářek používá i Václav Šilha při fotografování divoké africké zvěře. Ta se prý překvapivě méně bojí auta než lidské postavy, a tak autor při svých lovech fotografuje z auta. Objektiv obvykle opírá o polštářek opřený o hranu dveří nebo plochu střechy.
Domácí kutilové se mohou také pokusit sestrojit dálkovou vysílačku pro odpálení spouště na dálku. Vyhnete se tak nutnosti vlastnit drahý dlouhý teleobjektiv. Stačí namířit fotoaparát na hnízdo nebo obvyklé stanoviště ptáka a pak číhat v mnohem větší vzdálenosti s dalekohledem. Rostislav Stach tuto metodu dovedl k dokonalosti. Na fotoaparát umisťuje ještě miniaturní bezdrátovou kameru a záběr tak může sledovat, aniž by na stanoviště viděl přímo.
foto: Rostislav Stach, Bílý jelen, Canon EOS 20D, Canon 400 mm F2,8, F4, 1/400 s, ISO 100
Přemýšlejte dopředu
Mohlo by se zdát, že wildlife fotograf je rád za každý úlovek a poutavost výsledného záběru nemůže příliš ovlivnit. Ve skutečnosti to tak samozřejmě není, jde však o velmi obtížný úkol. Autor musí o celém záběru přemýšlet, ještě než si postaví své stanoviště. Je dobré promyslet směr osvětlení, pozadí i popředí záběru. Pokud vám nejde o pouhé zachycení zvířete, ale o opravdu neotřelý záběr, přípravu rozhodně nepodceňte.
foto: Václav Šilha, Krokodýl a zebra, řeka Mara - Keňa, Canon EOS 10D, Canon 100–400 mm F4,5–5,6 L IS, F5,6, 1/320 s, ISO 800
Václav Šilha například strávil mnoho dní u africké řeky bez jediného kloudného záběru. Vyfotografovat žirafu v poledním slunci by nebyl problém, s takovým výsledkem se však nehodlal spokojit. Nakonec se mu volba prostředí vyplatila – pořídil akční záběry pakoňů přebíhajících řeku a dokonce i dramatický zápas zebry lapené krokodýlem.
foto: Václav Šilha, Přechod pakoňů přes řeku Mara - Keňa, Canon EOS 10D, Canon 100–400 mm F4,5–5,6 L IS, F8, 1/125 s, ISO 200
Vždy se snažte nalézt takové stanoviště, kde se dá předpokládat nějaká akce, zajímavá atmosféra či kompozice. Stejně jako u jiných žánrů platí i u wildlife, že obraz se tvoří zejména v hlavě fotografa.
Za spolupráci na článku děkujeme Rostislavu Stachovi a Václavu Šilhovi.
Původní text časopisu DIGifoto.