Martin Heidegger rozlišuje dva způsoby bytí člověka ve světě. Tím prvním je jisté zpředmětnění sebe sama – děláme to, co se od nás očekává, co vyžaduje společnost, naše okolí, rodiče, přátelé.
Tyto činnosti přitom v běžné životě zásadním způsobem převažují a nemůže tomu být jinak. Všechny společenské rituály a zdvořilostní formy, ale také velká část komunikace je založena právě na těchto zásadách.
Problémem je, pokud se člověk dokonale zpředmětní také v důležitých věcech – chodí do kostela, protože tam chodí celá vesnice, dělá zubaře, protože povolání zdědil po otci...
Takový život je na jednu stranu velice pohodlný, protože nevyžaduje přijetí vlastní zodpovědnosti a rizika, ale v žádném případě nemůže korespondovat s něčím, co by bylo možné označit jako autentické bytí. Některé filozofické směry právě takto vidí celou společnost – pro marxistu nebudou důležití jednotlivci, ale to, že celá společnost či třída něco mohou dělat, anebo se určitým způsobem chovají.
V druhém pojetí Heidegger bytí označuje jako předsevzetí,ddd tedy jistý časový plán či rozvrh stávání se něčím. Člověk sám si zde volí cíl svého bytí, tedy to, čím by chtěl být a za tuto volbu nese pochopitelně odpovědnost. Času i sil je omezené množství, život končí smrtí a nedovoluje příliš experimentovat. Člověk musí vyjít z jistot, zariskovat s vědomím, že může něco ztratit se rozhodnout pro méně pohodlnou cestu.
Jan Patočka pak při interpretaci Platona na tento model navazuje myšlenkou, že člověk, který se rozhodl hledat pravdu a pečovat o svoji duši, se vždy stává pro společnost nepříjemným. Být člověkem autentickým vždy znamená a bude znamenat nebezpečí. Sokrates byl pro Patočku archetypálním příkladem člověka, který se rozhodl usilovat o pravdu a těmi, kteří milovali více tmu než světlo, byl zabit. Tato smrt ale nebyla zbytečná, neboť ukázala cestu druhým. Patočkův přístup k Chartě 77 pak jen ukázal, jak důležité je spojení vnitřního světa s tím praktickým, či – pokud si půjčíme opět Platona – spojení duše a obce.
najust, foto: jokr7
Snímek najust právě takový projekt bytí ilustruje. Uprostřed šedé zástavby a nízkého plevele, kdesi za plotem, kde se nevyplatí vyčnívat, roste směrem k jedinému krásnému bodu svého světa, k obloze (či nebi) rostlina. Zcela bez opory, nesmyslně, proti všem předpokladům. Proč něco takového dělá? Co ji k tomu vede? Proč nezůstane ve své průměrnosti a jistotách?
Zdá se, že téměř jistě pro ni tento rozvrh či předsevzetí bude znamenat nejen velký výdej energie a času, ale téměř jistou smrt. Co si lze představit zbytečnějšího či marnějšího? Přesto je touha po kráse a směřování za hranice svých jistot něčím, co stojí za to. Marko Rupnik nabízí názor, že krása je materializovaná láska. A zde bychom mohli být u podstaty problému – jen těžko bychom hledali v literatuře něco, za co má smysl zemřít více, než za lásku.
Gratuluji autorovi Jokr7 za zajímavý snímek, který vykračuje z hranic jeho běžné – byť velice zajímavé a pozoruhodné produkce – a dovolím si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Fotografie čumil nabízí hrátky s barvami i tvary, ukazuje člověka jako narušitele jisté symetrie a poetičnosti architektury. Jakoby se vracela k tomu, že když chceme dobrou architekturu vyfotografovat, musíme tak učinit dříve, než se do ní nastěhují lidé se svými věcmi. Nebo je to jinak? Tuto otázku naléhavě klade francoaise.
Tchmes se nechává unést horizontem, na kterém vidí dvě obyčejné břízy. A ukazuje, co s nimi může provést poetičtější pohled na svět – dát jim novou značku, jméno: Tanečnice…
tanečnice..., foto: tchmes
Marcel Kolacek vlastně zpracovává stejné téma jako Tchmes, jen se na něj dívá z inverzního pohledu, z osob činní symboly. Z dvojice tanečnic se stává I I.
A na závěr ještě jedna pěkná krajina. Nikde nic od Baliana není uměle minimalistická, přesto v ní nic nepřebývá, ničím neruší a vtahuje diváka do pozoruhodné hry s šedými odstíny a jemným kulacením kopečků.
Nikde nic, foto: Balian