6 tipů pro lepší kompozici fotografií – vylepšete jednoduše své snímky

Vznik fotografie je možné v podstatě rozdělit na dva oddělené procesy – jednak je to samotný okamžik zaznamenání světla, zpracování dat a následná práce s digitálním obrazem v počítači a jednak je to všechno ostatní, co předchází stisku spouště.

A právě okamžiky před stiskem spouště jsou velmi důležité, jelikož během nich můžeme fotografii, respektive její výslednou podobu poměrně zásadně ovlivnit tím, jaké expoziční hodnoty pro záznam reality použijeme a také jakou zvolíme kompozici snímku.

Expozice vs kompozice

Samotná expozice je poměrně jednoduchou disciplínou, jejíž pravidla si můžete exaktně ověřit a odvodit, oproti tomu je však kompozice poměrně komplexním souborem pravidel a doporučení, která jsou většinou ověřená lety praxe a pouze v několika málo případech se můžete spolehnout na matematickou odvoditelnost jednotlivých doporučení.

Co nám říká expozice?

Plně automatizované funkce nejen u fotoaparátů jsou často příčinou neznalosti základních pravidel, především u začátečníků.

Ačkoli jsou tyto dvě disciplíny vnímány jako oddělené celky, je jejich provázanost poměrně silná, s to především při kreativní fotografické praxi. V takovém případě totiž volba expozičního parametru – který přímo ovlivňuje, jak bude fotografovaná scéna zachycena – do značné míry ovlivňuje také celkové estetické vyznění snímku. To pak nutně souvisí s kompozicí a mělo by s ní jít ruku v ruce.

Jedna rada za všechny: exponujte vpravo

Nejlepší je taková expozice, která zajistí vzhled snímku podle představ autora a maximální množství dat, stavebních kamenů fotografie.

V praxi se tato svázanost může projevovat např. u fotografií snímaných technikou švenkování, kde je žádoucí mít rozmazané (jinak statické) pozadí, nebo při práci s malou hloubkou ostrosti, která umožňuje odpíchnout hlavní objekt od pozadí. Stejně tak je možné využít specifických expozičních postupů nebo konkrétní techniky a příslušenství pro dosažení určitého kompozičního záměru.

Proč je kompozice důležitá a kde se inspirovat?

Možná už jste se v podobné situaci ocitli, přátelé vám ukazují fotografie z dovolené, ale vy vlastně nevíte, na co se máte na fotografiích dívat, protože je na nich příliš mnoho věcí a žádná není dominantní natolik, aby vás zaujala. Prakticky stejná situace se opakuje obvykle na sociálních sítích, kde uživatelé sdílí prakticky jakékoli fotografie, bez špetky sebekritiky.

Za vším hledejte kompozici, která je v těchto případech velmi nepovedená nebo nad ní autor snímku vůbec neuvažoval. I expozičně povedený snímek bude nezajímavý, pokud u něj fotograf zanedbá kompozici. Naopak snímek kompozičně povedený, avšak s expozičním přešlapem obvykle v divákovi nějaké emoce zanechá.

Zjednodušeně řečeno je kompozice o tom, jak poskládat výrazní objekty na fotografii, aby snímek zapůsobil na diváka. Vedle toho je také třeba pochopit práci s prvním a druhým plánem fotografie, čímž můžete do značné míry ovlivnit nejen čtení fotografie divákem, ale také to, co si ze snímku odnese a co ho bude zajímat nejvíce.

S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že kompozice vám umožňuje částečně s divákem manipulovat, jelikož mu můžete ukázat pouze část toho, co e před vašima očima odehrává anebo mu ukážete celou realitu, ale z takového úhlu pohledu, že bude vyznění snímku zcela opačné než v ostatních případech.

Inspiraci pro hledání ideální kompozice najdete všude kolem sebe, stačí se jen beze spěchu rozhlédnout a uvidíte obrovské množství obrazových informací. Nejlepší cestou jsou samozřejmě galerie úspěšných fotografů, od nichž se můžete mnohému přiučit.

Ostatně častou technikou při trénování fotografického oka, je kopírování kompozice známých fotografů. Touto cestou se totiž naučíte nejen „vidět světlo“, ale také se vám dostanou pod kůži návyky, které oceníte při fotografování mnohem později.

Asi největší soubor kompozičních pravidel, která se využívají ve fotografii, je přebírána z malířství, kde byla lety prověřená jako fungující. Má to samozřejmě svá úskalí, jelikož malířské plátno a digitální fotografie jsou si podobné pouze v případě, kdy fotografujete aranžované snímky – zátiší, portrét, produktová fotografie, ateliérová fotografie apod.

Avšak v okamžiku, kdy se jedná o žánry, kde si moc nemůžete vybírat, jak jsou hlavní objekty rozmístěny, musíte improvizovat přímo na místě a snažit se najít optimální kompozici v dané situaci a osvětlení a pro danou fotografii, kterou chcete vytvořit. Stejně, jako u malby, je hlavním cílem kompozice navést diváka k hlavnímu motivu a udržet jeho pozornost.

1. Oddělení hlavního motivu

Asi nejdůležitější je u fotografie oddělení hlavního motivu od pozadí a okolního prostředí. Velmi snadno toho můžete dosáhnout prací s malou hloubkou ostrosti, díky níž bude pozadí rozostřené a ústřední motiv krásně vystoupí z fotografie. Pamatujte také na to, že na snímku by neměly být více jak tři výrazné objekty, v opačném případě již bude oko diváka těkat po snímku a nebude schopno se soustředit na ústřední motiv.

Práce s malou hloubkou ostrosti je ideální cestou k oddělení ústředního motivu od pozadí, v tomto případě navíc motýlí dvojice vhodně vyplňuje formát a zároveň se drží pravidla třetin

Dalším velmi užitečným způsobem oddělení hlavního motivu je práce se světlem, jakmile nasvítíte ústřední objekt více než pozadí, bude snímek plastičtější a dostane potřebnou hloubku. Ideálním nástrojem je v tomto případě externí blesk nebo odrazná deska, s jejíž pomocí si můžete „vysvítit“ požadovanou část scény velmi snadno.

Budete-li fotografovat černobíle nebo barevně, je velmi důležité pracovat s kontrastem, a to jak barevným, tak světelným.  Zejména barevný kontrast dokáže krásně oddělit hlavní motiv fotografie. U černobílé fotografie je to podobné, jako s cíleným nasvícením, ovšem pracovat můžete i s barvami – jejich převod do černobílé škály je totiž reprezentován různou světlostí/tmavostí barvy v ploše.

2. Doteky v obraze a srostlice

Hned poté, co vyberete hlavní motiv snímku, je třeba zapřemýšlet nad tím, jak jej do fotografované scény umístit. Je jen a pouze na vás, kam objekt umístíte, měli byste však pamatovat na to, aby se jeho okrajové části nedotýkaly krajů snímku nebo jiného objektu. Obvykle stačí v takovém případě zvolit mírně širší ohnisko nebo udělat krok dozadu.

Ukázka práce s barevným kontrastem žluté a modré barvy a práce s liniemi, které vedou oko diváka k horizontu, ten je zde zvolen vysoký a velmi správně se horizont nedotýká zábradlí

Častou chybou je například dotek loktů nebo uší zvířete okraje fotografie, případně dotek větve stromu a siluety budovy. Správnou cestou je doteky zamezit úplně anebo naopak komponovat tak, aby se objekty na snímku překrývaly.

Srostlice jsou obvyklým problémem zejména u začínajících fotografů, kteří se soustředí na hlavní motiv, ale již nekontrolují okolní scénu a pozadí. Výsledkem jsou stromy či sloupy rostoucí z hlavy nebo nežádoucí prvky v druhém plánu fotografie (pozadí). Lékem na tento zlozvyk je využívání, pokud možno jednolitého a nepříliš strukturovaného pozadí.

3. Vyplňte plochu obrazu

Hlavní motiv snímku by měl být jasný na první pohled, nebojte se proto jít k němu blíže. Velmi často se můžete setkat s fotografiemi, na kterých je například včela nebo čmelák, ale zabírají maximálně 15 % celkové plochy snímku. Pokud je to i váš případ, použijte delší teleobjektiv, jestliže jej nemáte k dispozici nebojte se ořezu snímku.

Perspektivní zkreslení dává fotografii sedmikrásky zcela jiný rozměr, v tomto případě autor počítal i s výsledným formátem fotografie, který by měl být v ideálním případě velký

Stejným případem je fotografování portrétu, na kterém je v podstatě celá postava, chyba je v tomto případě opět shodná, a to příliš široký záběr. Řešení v podobě zkrácení vzdálenosti mezi objektem a fotografem je velmi snadné.

Na druhou stranu není vhodné jít ani do opačného extrému, kdy je hlavní objet zasazen do snímku tzv. na těsno a nemá kole sebe vůbec žádné volné místo. Takový případ je navíc horší než výše popsané dva, protože to, co na fotografii není, tam již nedodáte. Kdežto, to, co na fotografii přebývá, můžete většinou snadno oříznout.

4. Komponujte vyváženě a ve svůj prospěch

Na každém snímku najdete řadu prvků, které mají různou váhu samy o sobě a také ve vztahu k ústřednímu motivu. Celkově by měla fotografie působit vyváženým dojmem, tedy například neumisťovat vše na jednu stranu, divák poté bude mít pocit, že je snímek „těžký“ na jednu stranu. Hmota jednotlivých částí snímku by měla být vyvážená.

Vysoký horizont dává vyniknout kresbě na pouštním písku a podporuje minimalistické vyznění fotografie

Pamatujte, že divák čte fotografii obvykle jako knihu, tedy zleva doprava a shora dolů (pokud tedy nepochází ze středního východu nebo z Asie, kde je směr čtení textu jiný), tomu by měla být přizpůsobena i skladba obrazu a případné vodící linie, jimiž dovedete divákův pohled k hlavnímu motivu.

5. Vodící linie

Linie ve fotografii jsou velmi důležité, pokud je použijete v rámci celkového konceptu fotografie, budou tvořit jeden z ústředních motivů snímku –typickou ukázkou jsou klikatící se lesní cesty. Ovšem v případě, kdy nejsou linie tím hlavním na fotografii, nám mohou značně pomoci navést pohled diváka na hlavní motiv a udržet jeho pozornost.

Ačkoli na této fotografii nenajdete žádné konkrétní linie, kompozice vede vaše oko přesně tam, kam fotograf chtěl, navíc je vše podpořeno ještě světelným kontrastem

Vodící linie, které mají směřovat pohled diváka nemusí být nutně tvořeny konkrétním prvkem, ale mohou být pouze pomyslné – nejčastěji je tvoří řada opakujících se prvků, které fungují jako návodná směrovka pro divákův pohled.

Ať už se rozhodnete využít jakéhokoli kompozičního doporučení nebo půjdete proti proudu, vždy byste měli umět odpovědět na otázku, proč jste zvolili právě tuto konkrétní kompozici. Stejně tak je před samotným exponováním důležité ujasnit si, jak má výsledná fotografie vypadat a vyznít a podle toho pak upravujte expoziční parametry i kompoziční záměr.

6. Zlatý řez a pravidlo třetin

​Uvedená dvě kompoziční pravidla jsou jedněmi z nejstarších a nejpoužívanějších. V případě zlatého řezu je možné jej v rámci záběru exaktně určit, při jeho konstrukci se totiž vychází ze čtverce, který byl v antice považován za dokonalý tvar, a několika úseček mu vepsaných. Samotný Zlatý řez se pak nachází v místě průsečíku vepsaných úseček v pravém spodním rohu. Pokud umístíte hlavní objekt právě do tohoto místa, bude na diváka snímek působit mnohem lépe, než když bude natlačený ke kraji nebo umístěn uprostřed scény.

Vlevo nákres pravidla třetin, vpravo pak zlatý řez s vepsanou logaritmickou spirálou (Fibonacciho posloupnost)

Vedle zlatého řezu je velmi často využíváno pravidlo třetin, které do jej do jisté části kopíruje, avšak je jednodušší na aplikaci v praxi a velmi často si také můžete pomoci zobrazením mřížky na displeji nebo v hledáčku fotoaparátu. Ačkoli mřížka slouží primárně ke kontrole rovného horizontu, můžete ji směle využít i jako pomocníka při komponování. Sami výrobci pomocnou mřížku připravují jako třetinovou v ploše záběru.

Zlatý řez – konstrukce a využití ve fotografii

Dobrá kompozice je předpokladem dobré fotografie. A zlatý řez patří mezi ty nejpoužívanější kompoziční nástroje, proto jsme „vytáhli“ z archivu něco základních informací o tom jak jej použít.

Uvedená pravidla však není možné brát jako dogma, každá fotografie si totiž zaslouží mírně odlišnou kompozici. Fotografovat pouze s ústředním motivem ve zlatém řezu nebo umístěným na jednou ze dvou svislic u třetinové kompozice nepatří mezi dobré návyky.