50 let od přistání na Měsíci: Čím a jak se fotilo během mise Apollo 11?

20. července 2019
TWEET SDÍLET

Je to půl století, co člověk poprvé stanul na povrchu svého nejbližšího vesmírného souseda, na Měsíci. Ve výbavě posádky, která se 16. července roku 1969 k Měsíci vydala, nechyběla ani zařízení určená k obrazovému záznamu celé mise Apollo 11.

Posádka ve složení Neil Armstrong (velitel), Edwin „Buzz“ Aldrin (pilot lunárního modulu Eagle) a Michael Collins (pilot velitelského modulu Columbia) měla k dispozici klasický malý kinofilmový fotoaparát, který sloužil především k záznamu dění na palubě Columbie. Stereoskopické záběry měsíčního povrchu zblízka pak byly pořízeny speciálními „venkovními“ fotoaparáty.

K záznamu nejdůležitější části mise – transportu v lunárním modulu a přistání na Měsíci – však byly určeny středoformátové fotoaparáty na 70mm film s označením Hasselblad 500EL.

Jeden přístroj osazený objektivem Zeiss Sonnar 250 mm F5,6 byl během letu k dispozici ve velitelském modulu a dva fotoaparáty – s objektivy Sonnar 250 mm (viz výše) a Zeiss Planar 80 mm F2,8 byly připraveny v lunárním modulu.

Do otevřeného vesmíru, na povrch Měsíce se dostal pouze speciálně upravený model Hasselblad 500EL Data Camera. Od „palubních“ fotoaparátů se lišil v několika ohledech: 1. Povrch fotoaparátu byl potažen strříbrnou vrstvou, která měla za úkol eliminovat vysoké teplotní výkyvy, k nimž docházelo při přechodu ze světla do stínu, a udržovat uvnitř zařízení co nejstálejší teplotu. Stejně byl upraven i povrch dvou kazet s filmem.

Do zadní části fotoaparátu, těsně před rovinu filmu byla vložena tzv. réseau destička o velikosti 5,4 × 5,4 cm. V transparentní skleněné vrstvě byl vyražen rastr (5 × 5) přesně kalibrovaných křížových značek, které sloužily k určení úhlové vzdálenosti a zjištění deformace filmu, vzniknuvší během expozice. Křížových markerů si můžete všimnout na každém snímku pořízeném v otevřeném vesmíru.

Hasselblad 500EL Data Camera byl osazen zbrusu novým objektivem Zeiss Biogon 60 mm F5,6, vyvinutým speciálně pro potřeby NASA s důrazem na vysokou obrazovou kvalita a minimální zkreslení. Později se objektiv dostal do komerční výroby.

Aparát byl upraven tak, aby nedocházelo ke kumulaci statické elektřiny vznikající na povrchu filmu. Důvodem je fakt, že u modelu „Digital Camera“ je film naváděn okrajem výše zmíněné réseau destičky, nikoli kovovými válečky, a jak známo, sklo není vodivé. Elektrické výboje vznikající na skleněném povrchu tak mohou vést ke vzniku jisker, obzvláště při fotografování v suchém prostředí či ve vakuu. Takto může dojít k poškození filmu, nebo dokonce k výbuchu. Povrch destičky byl proto opatřen tenkou vodivou vrstvou, která statickou elektřinu odváděla ke kovovým částem fotoaparátu.

Vzhledem ke ztíženým podmínkám manipulace s fotoaparátem ve vesmíru byl čas expozice, který se jinak ovládal pomocí prstence na objektivu (v rozsahu 1–1/500 s), nastaven trvale na hodnotu 1/250 s, ovlivnit tak bylo možné pouze clonu a ostření.

Astronauti měli k dispozici speciální filmy od Kodaku s dvojitou perforací. Během letu posádka spotřebovala 9 kazet a pořídila 1407 snímků, z toho 857 černobílých a 550 barevných. Barevné filmy Ektachrome měly citlivost ASA160 a ASA1000. Jejich nevýhodou bylo menší rozlišení a nižší ostrost. Pro snímky s vysokým rozlišením a ostrostí proto byl vhodnější černobílý film Panatomic s citlivostí ASA 80.

Témata článku: Kultura, Technika, Technologie, Fotografové, Hasselblad