Je to půl století, co člověk poprvé stanul na povrchu svého nejbližšího vesmírného souseda, na Měsíci. Ve výbavě posádky, která se 16. července roku 1969 k Měsíci vydala, nechyběla ani zařízení určená k obrazovému záznamu celé mise Apollo 11.
Posádka ve složení Neil Armstrong (velitel), Edwin „Buzz“ Aldrin (pilot lunárního modulu Eagle) a Michael Collins (pilot velitelského modulu Columbia) měla k dispozici klasický malý kinofilmový fotoaparát, který sloužil především k záznamu dění na palubě Columbie. Stereoskopické záběry měsíčního povrchu zblízka pak byly pořízeny speciálními „venkovními“ fotoaparáty.
K záznamu nejdůležitější části mise – transportu v lunárním modulu a přistání na Měsíci – však byly určeny středoformátové fotoaparáty na 70mm film s označením Hasselblad 500EL.
Jeden přístroj osazený objektivem Zeiss Sonnar 250 mm F5,6 byl během letu k dispozici ve velitelském modulu a dva fotoaparáty – s objektivy Sonnar 250 mm (viz výše) a Zeiss Planar 80 mm F2,8 byly připraveny v lunárním modulu.
Do otevřeného vesmíru, na povrch Měsíce se dostal pouze speciálně upravený model Hasselblad 500EL Data Camera. Od „palubních“ fotoaparátů se lišil v několika ohledech: 1. Povrch fotoaparátu byl potažen strříbrnou vrstvou, která měla za úkol eliminovat vysoké teplotní výkyvy, k nimž docházelo při přechodu ze světla do stínu, a udržovat uvnitř zařízení co nejstálejší teplotu. Stejně byl upraven i povrch dvou kazet s filmem.
Do zadní části fotoaparátu, těsně před rovinu filmu byla vložena tzv. réseau destička o velikosti 5,4 × 5,4 cm. V transparentní skleněné vrstvě byl vyražen rastr (5 × 5) přesně kalibrovaných křížových značek, které sloužily k určení úhlové vzdálenosti a zjištění deformace filmu, vzniknuvší během expozice. Křížových markerů si můžete všimnout na každém snímku pořízeném v otevřeném vesmíru.
Hasselblad 500EL Data Camera byl osazen zbrusu novým objektivem Zeiss Biogon 60 mm F5,6, vyvinutým speciálně pro potřeby NASA s důrazem na vysokou obrazovou kvalita a minimální zkreslení. Později se objektiv dostal do komerční výroby.
Aparát byl upraven tak, aby nedocházelo ke kumulaci statické elektřiny vznikající na povrchu filmu. Důvodem je fakt, že u modelu „Digital Camera“ je film naváděn okrajem výše zmíněné réseau destičky, nikoli kovovými válečky, a jak známo, sklo není vodivé. Elektrické výboje vznikající na skleněném povrchu tak mohou vést ke vzniku jisker, obzvláště při fotografování v suchém prostředí či ve vakuu. Takto může dojít k poškození filmu, nebo dokonce k výbuchu. Povrch destičky byl proto opatřen tenkou vodivou vrstvou, která statickou elektřinu odváděla ke kovovým částem fotoaparátu.
Vzhledem ke ztíženým podmínkám manipulace s fotoaparátem ve vesmíru byl čas expozice, který se jinak ovládal pomocí prstence na objektivu (v rozsahu 1–1/500 s), nastaven trvale na hodnotu 1/250 s, ovlivnit tak bylo možné pouze clonu a ostření.
Astronauti měli k dispozici speciální filmy od Kodaku s dvojitou perforací. Během letu posádka spotřebovala 9 kazet a pořídila 1407 snímků, z toho 857 černobílých a 550 barevných. Barevné filmy Ektachrome měly citlivost ASA160 a ASA1000. Jejich nevýhodou bylo menší rozlišení a nižší ostrost. Pro snímky s vysokým rozlišením a ostrostí proto byl vhodnější černobílý film Panatomic s citlivostí ASA 80.
