Přátelský duel s analogovou zrcadlovkou Nikon F80 v těchto dnech právě podstupuje v naší redakci digitální zrcadlovka Sigma SD10. Ačkoli výsledky obrazového srovnání v tuto chvíli ještě nejsou známy, můžeme už nyní aspoň stručně naznačit, jak si Sigma SD10 vede v jiných ohledech.
Od svých digitálních konkurentů jiných renomovaných značek se Sigma SD10 se liší už tím, že se v jejím robustním hranatém těle neskrývá klasický CCD čip, ale technologicky zcela odlišný snímač Foveon X3. Tento čip obsahuje tři vrstvy světlocitlivých buněk, různě citlivé na jednotlivé základní barevné složky spektra. Z jediné buňky tedy dá získat jak údaj o intenzitě světla, tak o jeho barvě, a není nutná softwarová interpolace jako u CCD snímačů. Výrobce senzor označuje jako 10Mpx, fyzické rozlišení snímače a snímků je však 3,4 Mpx (2268 × 1512).
Poněkud delší cesta je v tomto případě k zobrazení fotek na počítači – přístroj totiž fotí pouze do formátu RAW a do formátu TIFF nebo JPEG lze snímky konvertovat až v počítači. K tomu slouží software Sigma Photo Pro, který je součástí balení. Zřejmou výhodou tohoto řešení je zachování původního nekomprimovaného, „surového“ zdroje a možnost jeho nových konverzí při odlišných nastaveních. Nevýhodou je však dlouhá doba ukládání snímků při focení (vyrovnávací paměť přístroje stačí sice na šest fotek v nejvyšším rozlišení, ukládání jednoho snímku na kartu však trvá téměř minutu!) a také čas strávený jejich následným zpracováváním v počítači a nároky na grafický um fotografa.
Novinkou je však funkce X3 Fill Light, kterou jsem při konverzi snímků velmi ocenila. Tato technologie funguje podobně jako tzv. „digitální blesk“ u některých modelů fotoaparátů od HP – prosvětlí stíny, aniž by „vypalovala“ jasy, a dokonce by naopak mělo být možné „vytáhnout“ více detailů i z přeexponovaných oblastí snímku.
Spokojenost musím vyjádřit i s ovládáním přístroje. Naprostá většina funkcí je vyvedena do tlačítek nebo na otočné voliče (včetně takových nastavení jako je například samospoušť, autobracketing nebo předsklopení zrcátka). Ovládací prvky jsou stejně robustní, a tudíž dobře ovladatelné jako tělo samo. Do menu jsem musela za jedinou podstatnou funkcí – za vyvážením bílé.
Fotografování za zhoršených světelných podmínek vyšli v Sigmě tentokrát víc vstříc: zatímco u předchozího modelu SD9 byla nejvyšší nastavitelná citlivost 400 ISO, u SD10 je to 800 ISO, resp. 1600 ISO v režimu „extended“. Vylepšením je také možnost kompenzace expozice v krocích po 1/3 EV místo 1/2 EV u modelu SD9.
Fotoaparát k nám na testování dorazil s objektivem 18–50 mm F3,5–5,6 DC. Těžko říci, kolik lze přičítat čipu a kolik optice, výsledkem jsou nicméně dosti měkké fotografie, se kterými má konverzní software hodně práce.
Podrobnější recenzi a ilustrační obrazová data přineseme v nejbližší době.