Invidia je závist a závist je hřích a autor snímku je zároveň modelem. To jsou zákony první letošní fotky týdne.
Hněv, lakota, lenost, obžerství, smilstvo, pýcha a závist. To jest sedmero známých smrtelných hříchů, reprezentovaných na sedmi fotografiích uživatele s přezdívkou Strider... Poslední a zároveň nejnovější z nich, závist (lat. invidia) je charakterizována jako „nezkrotná touha po majetku, kterým disponuje někdo jiný“. Tato tematika je již nesčetněkrát zpracovaná různými způsoby, ale zde se takto ucelený soubor objevuje poprvé. Závist a ostatní hříchy jsou v tomto podání zejména experimentální hrou s emocemi. Pojďme se podívat, jak působí první Fotografie týdne v novém roce 2008.
Autor sérii nazval „Mých sedm hříchů“ a na všech sedmi snímcích je tedy očekávaně on sám. Autoportrét v naší Galerii není zrovna obvyklá škatulka, ale pod hlavičku „Experiment“ to hříchu sluší. Invidia je ve své podstatě portrétní fotografie. Je klasická, ateliérová, s efektem šerosvitu ze starých dobových olejomaleb, lehce laděná do decentní sépiové hnědi. Mezi běžnými portréty však sotva najdeme dalšího mladého muže s tak výbojně vysunutou bradou, svraštělým obočím a chtivým leskem v očích. Je to výraz totální chtivosti, nepřekonatelné touhy po mamonu. A také výraz odhodlání.
Závistivec se dovede držet své vize zuby nehty, skrznaskrz přesvědčen, že to za sousedovým plotem, nacházejícím se za pravou hranou snímku, musí být prostě lepší. Grimasa polonahého muže je něco, co nás může nejdřív jen lehce pobavit. V životě se ale občas ukáže, že i přes všechnu přehnanost a stylizovanost fotografie trefil autor hřebíček na hlavičku.
INVIDIA; foto: Strider...
Základní požadavek, tedy že fotografie musí zaujmout, však Strider... stoprocentně zvládl již na prvních fotkách. Jako model dokazuje, že má divadelní (či alespoň exhibicionistické) nadání a smysl pro humor, jako autor zase působí jako člověk se smyslem pro styl, který dokáže věc dotáhnout do konce (i když má sedm dílů).
Škoda jen, že jednotlivé díly série nejsou svou světlostí a tonalitou stejné nebo alespoň podobnější. Občas je moc tma, jindy zase z pozadí křičí světlé skvrny. Světlo zjevně nebylo dokonalé a tak autor výsledek nenápadně smočil v křivkách postprocessingu. Skromně přiznává, že záběry nasnímal „v obýváku cvakátkem“. Nu, moc pěkný výcvak za 9,65 bodu. Pouze ten nápis nemusel být tak křiklavý, ale to už je věc vkusu.
A co ještě najdete ve Striderově Galerii? S důležitou rolí postprocessingu se neloučíme, ten totiž u mnoha dalších scenérií podtrhuje jejich výraz. Autor je fascinován nejen lidskou tváří, ale zejména architekturou, jejími liniemi, dramatickými, deformovanými i nepřirozenými. Zaujmout zkrátka umí. Jeho fotky jsou někdy obyčejné, jindy nesmírně zajímavé, podle toho, jak moc mu dané téma „sedí“. Prozatím mu držíme do následujícího roku palce. Snad během něj nebude příliš hřešit a najde si svůj styl. Gratulujeme!