Autor zachytil magickou hranici mezi dvěma ročními dobami: ještě není sníh, ale všechen podzim už pomalu tuhne na kost...
Je zajímavé, jakým způsobem máme spojeny jednotlivé roční doby s různými asociacemi. Při pohledu na jarní snímek přemýšlíme o vzniku života a o tom, jak všechno kolem roste. Léto v nás vzbuzuje pocity jako například odpočinek, volno, výlety nebo horko. Podzim pro mnohé znamená melancholii, zádumčivost a také usínání přírody. No a se zimní tematikou je neodmyslitelně spjatý mráz a ticho.
Už to dávno nejsou jen ideální pohádky o Vánocích pod sněhovou přikrývkou – ti z nás, kdo žijí ve městech, potkají sníh zřídka. Ale mrznoucí větvičky a srážející se pára k tomu prostě patří, ať jste kdekoli. Dnešní Fotografie týdne je tedy takovou pohádkou pro ty, které fascinuje ta tenká neuchopitelná hranice mezi podzimem a zimou, charakterizovaná prvními pořádnými mrazy.
Už nějakou dobu se v Galerii neobjevilo nic tak subtilního a přitom ostře bodavého, jako je námraza v trávě a bílé smrkové jehličí. Foto týdne by se mohlo líbit nejen vyznavačům klasických krajinek, ale také nejrůznějším sortám praktických i romantických duší. Snímek je to totiž nádherně prostorový, prostupují jím různé tematické kontrasty a zaujme také uvadajícími, ale přesto dostatečně výraznými barvami ustupujícího podzimu. Autor se prezentuje pod přezdívkou Šviderský a fotografii nazval příznačně: „Mrazivý dech paní Zimy“. Jakoby skutečně jen prošla krajinou, párkrát se zhluboka nadechla a zase zmizela. Zůstaly po ní jen krystalky ledu na ztuhlých rostlinách, vytvářející kotrastní pruhy a skvrnky po celém kraji.
Mrazivý dech paní zimy; foto: Šviderský
Ještě malou chvíli se nám bude zdát, že paní Zima snad letos chvíli počká. Chuchvalce trav v předním plánu se pokyvují v chladném větru a poutají pozornost vyšší kontrastem, schoulené smrčky za nimi ale jako by se ani fotit nechtěly. Kombinaci tlumeně zelené a hnědooranžové barvy vhodně doplňuje také mlha, valící se z kopců do údolí mezi smrkovými pahýly a vzbuzující dojem zamžených dálek. To se paní Zima už chystá nasadit si korunu a změnit kraj v panensky bílou pláň. Jako každý rok.
Panoramata a na šířku fotografované krajinky vídáme všude, ale „posadit“ si svůj výjev na výšku napadne málokoho. Pan Šviderský to pro změnu prezentuje jako svou poznávací značku. Křehký les s bílým lemováním posadil do stylového sněhového rámu, což ve výsledku vypadá skvěle. Skvělá je také dynamika obrazu, podpořená výraznou diagonální linií kopce. Máme zkrátka pocit, jako bychom šplhali na vrchol a chladný vítr dul proti nám. Fotografie opět získala život.
A i když její autor předvedl v Galerii zatím pouze tři snímky (a ano, všechny jsou na výšku a vždy se na nich něco pohybuje), je vidět, že se objevil opět někdo, kdo dokáže dobře vidět zvláštnosti v krajině a využít je k tomu, aby vzniklo něco obdivuhodného. A také si zřejmě dobře rozumí se svým fotoaparátem. Jen škoda, že neposkytl snímky ve větším rozlišení – tak snad příště... Gratulujeme a přejeme dobré světlo i přes nadcházející zimní období.