Je duben a já poprvé v životě vyrážím objevovat asijský kontinent. Cílovou zemí je Thajsko. Vše je pečlivě naplánováno, turistický průvodce přečtený, rady a zkušenosti od těch znalejších vyždímány.
Cestu mám pečlivě naplánovanou, turistického průvodce přečteného, rady a zkušenosti od těch znalejších vyždímány. Přesto, jak záhy zjišťuji, mi „pár drobností“ uniklo.
Přilétáme do Bangkoku, kde nás letištní zaměstnanci vítají s rouškami na tvářích. Je totiž rok 2002 a epidemie SARS kulminuje. Povzbudivé. Rychle se ubytováváme a v touze po poznání se záhy vydáváme místním populárním vozítkem „tuk-tukem“, jakousi motorizovanou tříkolkou s řidičem, do známého chrámu Wat Traimit. Po nastoupení do labilního dopravního prostředku, který rozhodně nepatří mezi ty bezpečné, si všímám jakési zvláštní bílé šmouhy na řidičově uchu. Startujeme. Je horký slunný den. Duben patří k nejteplejším měsícům v Thajsku.
Snažíme se vstřebávat místní atmosféru tropické hektiky a přepnout své tělesné funkce na režim „vedro“. Chrst! Nečekaný příval vody zaplavuje v otevřené tříkolce řidiče, nás i naši fototechniku. Proboha, co se to tu děje? Má být přeci teplo a sucho a my jsme přitom promočení na kost! Zmateně se rozhlížíme a ještě si stíháme všimnout skupinky rozesmátých dětí u kraje silnice, třímajících v rukou kýble, vodní pistole a kdo ví jaké další vodní zásobníky.
Tuk-tukář si otírá mokré čelo a vrhá na nás nesměle omluvný pohled, nicméně v koutcích mu pohrává úsměv. Bílé šmouhy mu přibyly…a nám taky. Můj přítel se jímá věnovat logické dedukci a najednou z něho padá závěr: “To se tu asi tímto způsobem v tom hrozném vedru osvěžují…“ Jen ty bílé šmouhy jsou pro něj stále záhadou…
V průběhu dalších dní si na sprchy přicházející kdykoli odkudkoli a většinou obsahující cosi bílého zvykáme. Ostatně v úmorném vedru to není nic nepříjemného. Jen náš fotoaparát a videokameru se snažíme chránit, aby nezačaly stávkovat.
Silnice lemují skupinky dětí a mládeže, stříkající vodu na všechny a vše se pohybující, dopravní prostředky nevyjímaje. Po ulicích jezdí pick-upy obsazené omladinou, uprostřed velká nádrž s vodou jako zásobárna munice pro vodní bitky. Je to trochu absurdní pohled, jak v úmorném dubnovém horku bez jediného mráčku nad hlavou jsou silnice i chodníky mokré, stejně jako místní lidé i cizinci v ulicích. Po autech stékají čůrky vody a nechávají za sebou bílé stopy tak, že původní barva některých z nich je již tajemstvím.
Vyrážíme na sever Thajska chráněni neprodyšnými okny klimatizovaného autobusu, který brzy vypadá jako by projel pořádným lijákem, do kterého pán Bůh přimíchal mouku. Snad žádná skupinka omladiny na silnici či na některém z pick-upů si nenechá ujít příležitost šplíchnout na náš autobus něco ze své vodní zásoby. Záhy na nás Thajsko vytahuje svůj nejtěžší vodní kalibr. Slony. Pomalu popojíždíme v koloně aut, mezi nimiž se hemží mokří „vojáci“.
Zíráme z autobusu na dějiště vodní války, kde však místo naříkání a utrpení vládne veselí a smích. Náš autobus bohužel zastavuje nedaleko bojechtivého slona. Ten zlověstně noří svůj chobot do jedné z kádí, poté jej labužnicky zvedá k nebi a náš autobus se bezmocně ocitá pod hřmícím vodopádem. Slon si to zjevně užívá a mládež kolem něj také… Záhy slonů přibývá, vše je mokré, bílé, jásající…
Nový rok v dubnu
V našich evropských končinách si neumíme silvestrovskou oslavu představit jindy, než za třeskuté prosincové zimy. V Thajsku však slaví Nový rok – Songkhran v horkém dubnu a oslavy trvají několik dní, většinou mezi 12. – 16. dubnem. Tato doba je tradičně dobou rodinných setkání oslavujících konec sklizně. Thajci jsou odpradávna úzce spojeni se živlem vody, životodárnou tekutinou zavlažující jejich rýžová políčka, nesoucí jejich plovoucí příbytky, uspokojující jejich žízeň. Voda je pro ně také znamením očisty, smývá zlé skutky, nepřátelství, překážky v mezilidských vztazích. Vzájemné polévání vodou, jejíž očistný účinek je umocněný přimíchaným bílým pudrem, tak symbolizuje odpuštění a smíření.Mladí Thajci jsou dosti nesmělí a tak navíc využívají aktu rozverného postřikování se vodou ke sbližování obou pohlaví.
V průběhu oslav navštěvují místní lidé také chrámy, kde staví z písku věžovité hrady a zapichují do nich barevné vlaječky. Tím pomáhají svým předkům, kteří se náhodou ocitli v pekle, vystoupit z jeho výhně. V domácnostech probíhá jarní úklid, sošky Buddhy jsou omývány vodou a pak důstojně nošeny ulicemi. Pořádají se i slavnostní průvody s volbou „Miss Songkhran“. A jak jsem to tak vše pozorovala, tyto oslavy jsou především o spontánní radosti, smíchu, uvolnění a vzájemném sbližování. A to je na nich asi to nejkrásnější.
V Thajsku si budou muset na svůj Nový rok ještě pár měsíců počkat. My Češi jej však slavíme dnes. Přeji vám, ať do něj vstoupíte šťastným krokem a ať vám přinese jen samou radost, úspěchy, lásku…a krásné fotografie!
Hanka Růžičková (photoexpo.cz)