Dnes se s naší Fotografií týdne opět vrátíme do rozpohybovaných vod emocí. Záběry z reportážní série Zdeňka Dvořáka dovedou chytit za srdce.
Po čistě dámské jízdě, která ovládla vrcholné pozice Fotky týdne před sedmi dny, máme tu čest opět s jedním šikovným mužem. Jméno tohoto autora není až tak neznámé. Zajímavými, nápaditými a nekomplikovanými záběry nás zásobuje už přes rok a půl a snímky, pod které se podepsal, si zde v Galerii drží vysoký bodový standard. Donedávna se prezentoval hlavně snímky pestrými, chytlavými; jeho kompozice nebyly složité a neměly daleko k charakteru reklamní fotografie.
Jednou na podzim však přišel zlom. Možná šlo napřed pouze o říjnovou zádumčivost, když autor tenkrát pořídil momentku ze zahrady ústavu sociální péče, kde momentálně působí. Emocionální náboj fotky spolu s dojemným komentářem uchvátil mnoho čtenářů – odpůrce „samoúčelné estetiky“ stejně jako citlivé osůbky i milovníky syrového dokumentu „ze života“.
A v Galerii Zdeňka Dvořáka se těchto posmutnělých, do duše se zahryzávajících obrázků postupně objevovalo více. Ano, barvičky zůstaly na trávnících, listech i bříškách zvířátek, ale pocity, sálající z fotografií, přestaly být tak snaživě veselé a sklouzly spíše do zadumané přemýšlivosti. Zdeněk Dvořák se začal více rozhlížet po světě kolem sebe – zvláštním, pro nás tolik netradičním, a přesto plném života –a napadlo ho přinést i nám kousek této zkušenosti. Najít u každého snímku také text, který nás hlouběji vtahuje do problematiky, je u něj již zvykem.
Chuť sportovat; foto: Zdeněk Dvořák
Autor nám kousky svého světa předkládá brilantním způsobem včetně technické dokonalosti. Aktuální reportážní Foto týdne je v netradiční černobílé kompozici. Černobílá je prostě klasika, je spojována s klidem, vážností, dokumentem. Podtrhuje výrazné momenty a podporuje „hmotnou skutečnost“ vyfotografovaných struktur. Netradiční je proto, že na ní najdete pouze dolní končetiny. „Chuť sportovat“ je maličký příběh v jednom obraze, pojednávající o čtyřiadvacetiletém mentálně a fyzicky postiženém chlapci, který i přes svůj handicap v sobě našel sílu zúčastnit se sportovních her.
„Bylo vidět, jak bez problémů překonává půlmetrové překážky s upravenou chůdou na noze. V tu chvíli mi naskakovala husí kůže,“ svěřuje se autor. Zmínka o něčem takovém může hluboko v některých z nás rozjitřit jakýsi stud – hlavně, pokud jsme se už někdy vzdali něčeho bez boje. Chlapec na fotce ale svůj boj dovedl do konce. „Na konci závodů před celým nástupem dostal tu nejcennější medaili. Byla za ochotu cvičit, i když věděl, že nebude nejlepší. Odměnou byl ještě aplaus více jak dvou set zúčastněných.“ Lze snad ještě něco dodat? Prohlédněte si Galerii tohoto autora sami... Gratulujeme!