Je ráno a já ležím v posteli. Je pátek, ale nemusím do práce. Ležérně se převaluji v polospánku a vychutnávám drobné posměšky směrem k vypnutému budíku, když tu odněkud z ulice jako vosy přiletí podivné tóny trubky. Skrze otevřené okno projedou pokojem až do mého ucha. Po chvíli se přidá další trubka, pak trombón a nakonec i buben: „Tá dada dada.“ Svraštím obočí. Je to blízko. Sólo na klarinet. Je to příliš blízko. Tam venku někdo provozuje hudbu. Tedy vlastně její o dost ošklivější, hlasitější a falešnější sestru. Svatba? Pohřeb? Ale proč tak brzy? Snažím se zachytit melodii, ale jde těžko, protože tóny jsou neposedné jako mouchy na hnoji. Vybaví se mi filmy od Kusturici. A jak tak kroutím hlavou, mátožím se pomalu k oknu. Tam mi to doklapne.
Jak mé fotografické já zvítězilo nad leností
První máj. Ano, První máj a Svátek práce poskytl ideální záminku k tomuto podivnému hudebnímu budíku. Skrz okno totiž vidím původce toho randálu – hlouček mužíků v modrých uniformách s nástroji. „No teda, že se nestydíte, takhle ráno budit slušné lidi.“ bojuji s myšlenkami na pomstu. Pak ovšem v mé hlavě nastane zásadní obrat. Hudba, která nejprve narušila moji ranní pohodu v uších, teď začala systematicky rozeznívat struny mé fotografické duše. Jestli ty struny máte v sobě, tak víte o čem mluvím. Mé fotografické já se ihned ujímá velení nad celým tělem i mozkem a komponuje. Ne v notách, nýbrž v obrazech. Jako loutku vede moje kroky do pokoje, kde automaticky sahám po foťáku, rychle vyměním objektiv a už jsem zase u okna. Na tváři blažený úsměv, protože tohle se prostě musí zdokumentovat.
Na tu vzdálenost se toho však moc vymyslet nedá, tak zavírám okno. Zatímco mi v hlavě začíná rezonovat „Chtěl bych mít kapelu ze samejch pozounů.“, oblékám se a vařím kávu. Hudba zatím ustala. Zalévám kafe a než stačím dolít vodu k okraji, vynoří se mi báječná myšlenka s opravdu velkým „M“. No, nebo tak středně velkým. Dobře, prostě s o dost větším „m“, než moje myšlenky běžně mívají.
Plížením až na dostřel
Běž je nafotit, radí mi ta myšlenka. Poslušně zakývám hlavou, jako že ano a z koutku mi málem ukápne slina. Za pár sekund za mnou zaklapnou dveře a už beru schody po dvou. Před domem začíná malá detektivní práce, protože sledovaný objekt – kapelu, slyšet je, ale vidět nikoliv. Po vzoru indiánských stopařů proto lovím ušima ztracené tóny, snažíce se odhadnout směr, odkud přichází. Ve chvíli pauzy mezi písničkami propadám panice, ale s další skladbou už v dálce rozeznávám majáky modrých stejnokrojů. Vydávám se k nim.
max. velikost
„Chtěl bych mít kapelu ze samejch pozounů…“
Čím víc se blížím ke kapele, která zatím radostně budí další spoluobčany, tím rychleji přicházejí první obavy. Většina lidí se totiž nerodí fotoreportérem a v hlavě mi začnou pulzovat otázky. Jak je vlastně budu fotit? Nebude jim to vadit? Jak mám vyfotit zajímavý fotoreport? Ty myšlenky mě na chvíli ochromí. Ostýchavě proto zastavuji tak padesát metrů od kapely, nastavuji na objektivu nejdelší ohnisko a zkouším něco nakomponovat. Sakra, je to daleko, muzikanti jsou na fotce jako mravenci. Musím je mít větší. Odskočil jsem „jen tak od plotny“ a mám jen jeden objektiv, takže nic se nedá dělat, musím jít blíž. Jako vlk se plížím okolo stáda hudebníků, kteří zatím nic netuší a spokojeně troubí. Jsou to už starší pánové, takže se uklidňuji tím, že bych jim snad v případě nedorozumění utekl. Pět metrů na dostřel, to už je lepší. Z těch pár metrů už jsou udělat nějaké zajímavější záběry, polodetaily.
max. velikost | max. velikost
Kompozice s jednou postavou. Zajímavě vynikne kontrast hudebníka s pozadím paneláku. | Lidé na balkónech dotváří atmosféru.
Když chci zachytit atmosféru dechovky mezi paneláky, musím udělat nějaké záběry tak, aby tam byli i hudebníci i lidi na balkonech. Musím být rychlý, protože nikdo na moje štelování čekat nebude. Další písnička zatím skončila, chlapi sklánějí nástroje a vydávají se na cestu.
Zrada, jsem prozrazen!
Teď si mě všimli, to je konec. Skloním foťák i hlavu, zkouším neobratně zatleskat a s úsměvem prohodit tiché „Výborně.“. Hudebníci si o mě myslí svoje, ale žádný nástroj ani bota mým směrem neletí. Pomalu odcházejí a já si zatím můžu udělat několik fotek jejich cesty mezi paneláky. Snažím se fotit na menší clony okolo F4, abych díky hloubce ostrosti vypíchl vždy jen část fotky nebo postavu od pozadí. Je to sice takové střílení do zad, ale i tak se snažím alespoň trošku komponovat.
max. velikost
Při přesunu střílám alespoň „do zad“. Zbývá alespoň komponovat na zlatý řez a tam umístit trubku.
Hudebníci zatím přešli mezi další paneláky. To, že mě zatím neokřikli mi dodává trošku odvahy a tak se jako černá ovce pomalu courám za nimi. Před domem se stavějí do své kruhové formace a radí se nad další písní. To už si dovoluji přijít dost blízko a zkouším zachytit nějaké portréty. Jeden z nich to už nevydrží a ptá se, jestli jsem od novin. Když mu řeknu, že si fotím jen tak, pousměje se, nasadí trubku a spustí další písničku. A tehdy ze mne tak nějak opadnou všechny obavy a stud. Jako bych se stal členem partičky.
Už se nebojím být blízko a pomalu obcházím kolem kruhu a zkouším hledat zajímavější náměty na fotky. V hlavě se splaší myšlenky a obrazy se rozletí naplno rychlostí blesku. Jeden cvak z větší dálky, aby bylo vidět celkový záběr kapely s panelákem. Pak rychle přiběhnout, kleknout a vzít to ještě jednou s těmi lidmi v oknech na balkonech. Postavy s hubeními nástroji kreslí na zemi parádní stíny. Ten pán v brýlích je úžasný na portrét. Všimnu si jejich rukou a prstů, jak rychle běhají po klapkách trubek a udělám jejich detail.
max. velikost | max. velikost | max. velikost
Zkouším hledat zajímavé kompozice | V trubkách se odráží svět | Všímám si zajímavých detailů
A pak objevím všechny ty legrační odrazy na tělech trubek a pozounů. Věřili byste, jak úžasné se v nich odráží svět? Všechny ty ošklivé paneláky se teď legračně kroutí a protahují. Zlaté oblouky trubek jako zrcadla odráží všechnu tu šedivou městskost okolo a taví ji v pozlacené a veselé obrázky. Tak rychle nakomponovat trombónistu, kde se toho odráží nejvíc. Ale pozor, to už z paneláku vychází paní s flaškou borovičky a muzikantům nabídne po štamprli. Někteří si dají, jiní odmítnou s odůvodněním, že čeká je ještě dlouhý den. Zatímco flaška koluje, pořizuji další záběry do mé velké ranní hudební skládačky.
max. velikost | max. velikost | max. velikost
Klasická momentka na vytvoření atmosféry nemůže chybět | A zase ty odrazy | Důraz na kompozici
Fotoreportáž si představuji jako takovou mozaiku, složenou z různých střípků. Ty nemusí fungovat samostatně, ale důležité je, že spolu pak budou tvořit výsledný obraz. Abych dosáhl uceleného pohledu z celého dne, neměly by mi chybět záběry z větší vzdálenosti, abych divákovi dokázal zprostředkovat atmosféru kapely na sídlišti. Určitě budu potřebovat pár polodetailů nebo kompozic s jednou postavou. Na nich bude velmi dobře vidět kontrast těch okamžiků.
Kompozice v rytmu polky
Samozřejmě musím mít také nějaké detailnější záběry, třeba na portréty hudebníků. V nich se mi snad podaří zachytit emoce a vnitřní kouzlo těch lidí, kteří tráví svůj čas hradním mezi paneláky. Všimnu si, že jeden z nich chodí o berli. Zkusím ji tedy nějak zakomponovat do záběru. A také se budu snažit hledat nějaké „bonbónky“ – netradiční, zajímavé a originální pohledy, které budou vyčnívat nad ostatními „klasickými“ fotkami. To budou v mém případě všechny ty odkazy v nástrojích. Tak tohle všechno mi běží hlavou, zatímco já běhám okolo muzikantů za taktu polky.
Následuje další přesun o dům dál a všechno se ještě jednou opakuje. Dokonce se dávám do řeči s kapelníkem. Konečně se dozvídám, že fotím dechovou kapelu Kysučanka a že tohle ranní buzení na Prvního máje tu už má dlouholetou tradici. Před dalším stěhováním se rozloučím a popřeji pevný takt i krok po celý dnešní den. Jedno i druhé možná budou potřebovat, protože nevím, kolik zastávek je ještě čeká. Já se vracím domů dopít studenou kávu.
Dopoledne se pak s hudebníky z Kysučanky ještě jednou potkávám. Doprovázejí průvod mažoretek na náměstí a tak mám ještě další šanci na doplnění „fotobonboniéry“. Proto ještě zkouším nějaké kompozice s mažoretkami nebo stínovky.
max. velikost | max. velikost | max. velikost
Třetinová kompozice s mažoretkami | Mé oblíbené stíny, které dokáží vyprávět mnohem více | Celý průvod se vejde na trombón
Dnes, po pár dnech, vidím, že některé fotky jsem mohl vyfotit jinak a lépe. S odstupem času už mě také napadají jiné a zajímavější záběry, které jsem za tu půl hodinu prostě nestihl udělat nebo neviděl.
max. velikost | max. velikost | max. velikost
Diagonální hrátky s odrazem v trubce | Všímat si obyčejných věcí je důležité | Někdy stačí málo. Všímat si a počkat na tu správnou chvíli
Nevíte co fotit? Běžte ven!
Pokud jste tedy mé vyprávění dočetli až sem, děkuji. Co říci na závěr? Všichni víme, že krása fotografie spočívá v zachycení jedinečného a prchavého kouzla okamžiku. Nebojte se tedy dokumentovat život okolo sebe. Nebojte se přijímat výzvy a fotit běžný život, jak kolem nás pomalu teče. Je totiž často mnohem větší zábava, než všechny ty ateliérové a technicky dokonalé fotky. Každé sídliště, každé město je velké mraveniště, které v sobě ukrývá tisíce nádherných obrazů, příběhů a anekdot. Chvíli co chvíli se tam odehrávají komedie i tragédie a vy můžete být jejich kameramanem. Vydražte s foťákem na procházku vaším městem (nebo vesnicí) a hledejte místa, pohledy a okamžiky, které ostatním zůstávají skryté. Dívejte se kolem sebe a najdete jistě nevšední situace, které se v tom městském mikrokosmu dějí.
Uvnitř jsem rád, že jsem mohl strávit těch pár desítek minut s muzikanty z Kysučanky. Pochopil jsem při tom hlavně to, že nezáleží na tom, jestli pískáte skvěle, bez chyb nebo trošku falešně. Důležité je, že pískáte s chutí a radostí. A tak je to se vším.
Máte nějaké své osvědčené postupy při reportáži? Jak se snažíte zachytit atmosféru dané akce vy? Podělte se o své názory v diskuzi.