Fotografování očima

Někdy na přelomu let 1987/88 jsem se rozhodl odložit na čas fotoaparát. Důvodů, proč jsem se k takovému kroku rozhodl, bylo několik. Jedním z nich, byť ne hlavním, byl dojem, že nevím jak dál. Pocit točení se v jakémsi kruhu s tím, že už nemám ostatním jako fotograf co říci.

Nakonec se doba, po kterou jsem nedržel fotoaparát v ruce, protáhla na více než dvacet let. Ale i když jsem neměl dvě desetiletí hledáček u oka, nikdy to neznamenalo, že bych skutečně přestal fotografovat. Celou tu dobu jsem měl někde v mysli pomyslnou klapku, která odlišuje pohled diváka od zraku fotografa. A tak se dá říci, že jsem fotografoval očima.

 
Jeníček a Mařenka v panelovém lese

Tento způsob fotografování s sebou nese mnoho příjemných pozitiv:

• Nikdy nedojde film, či místo na kartě (zažil jsem kolegyni, která přijela fotografovat vernisáž a na kartě měla místo pro čtyři snímky neb se cestou někde stavila a neudržela spoušť fotoaparátu na uzdě).
• Pryč jsou starosti, jestli vydrží baterie a kde se dají dobít.
• Na krku, zádech či u boku můžeme snížit zátěž o váhu přístroje i optiky, které s sebou nemusíme tahat. A to se ani nezmiňuji o neskladné a těžké záležitosti zvané stativ.
• Extremisté mohou dokonce svou fotovýbavu prodat a věnovat se jen fotografování očima. Přičemž peníze utržené z prodeje lze investovat do poznávání nových, fotograficky lukrativních, lokalit nebo za ně zakoupit růžové brýle.

A to jsou jen vnější výhody tohoto způsobu tvorby. Ty vnitřní znáte jistě všichni. Kolikrát jsme už slyšeli, či řekli větu: „To by byla skvělá fotografie, ale zrovna jsem sebou neměl foťák.“? Věřím, při exponování očima vždy bílá bílou bude i bez nejnovějšího prášku na praní. Vyvážení barvy světla i osvit budou, jak jinak, také vždy perfektní. Zaostřeno je přesně na to, co potřebujeme a mimo hloubku ostrosti je vše, nač akomodace našeho oka stačí. O perfektní kompozici záběru se postará filtr zabudovaný v mozku, který ze záběru odstraní vše, co překáží. Srovná svislice i horizont, takže nehrozí vylití vody z obrazu, ani vypíchnutí oka osamělou větví, která ční někde z boku a jde přes půl záběru. A to už ani nepřipomínám nemožnost stržení přístroje při dlouhých časech, neboť stabilizátor, který máme ve své hlavě, je mnohem lepší než ty od renomovaných japonských firem.

 
Něco je ve vzduchu | Divokej Bill

Fotografování očima má ale jednu zásadní nevýhodu. Je nepřenosné. Pokud nemáte v rodině telepata, nikomu nepředvedete ty skvělé obrazy, které jste spatřili. Žádná porota neocení to, co nesete jen ve své mysli. Takže jediní koho takovým obrazem potěšíte, budete zase jen vy. A ruku na srdce – fotografujeme hlavně pro sebe, že? Nebo je snad pravda taková, že primárním důvodem našeho fotosnažení je pokus srazit zbytek světa na jeho sedací svaly? Nenápadně se rozhlédněte, zda se někdo nedívá, či neposlouchá a tichoučce si pravdivě a upřímně odpovězte, jak to tedy je. Nikdo cizí neposlouchá… a lhát sám sobě, to je největší hřích před tváří všech bohů…

 
Více světla

Pravda nejspíš bude někde mezi těmito polohami. Většina amatérských fotografů fotografuje z jakéhosi přetlaku v sobě a tedy pro sebe. Ale to nikomu nebrání někde v skrytu duše doufat, že jednou… jednou… přece i Popelka ke štěstí přišla. Pak už záleží jen nás, do jaké míry zůstaneme sami sebou a nakolik se přizpůsobíme okolí, až půjdeme svému štěstí (zviditelnění, slávě…) naproti.

 
A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte